Rybník

            Přijeli do toho penzionu v zámku prožít vášnivou noc. Už dlouho kolem sebe chodili a cítili něco zvláštního. On přijel vlakem, ona svým velkým autem. Otevřela kufr a kolečka klapala po dláždění. S pocitem ostražitosti se rozhlížela, jestli je přece jenom někdo nevidí. Šeřilo se a na špičce stříbrného smrku seděl kos. Zazpíval melodii, která jí připomněla něco z minulosti, zastavila se a roztřásla se.

            On měl jen ruční zavazadlo. Položil ho na dláždění a vnímal tu sílu okamžiku mezi tím, jak jdou poprvé spolu do pokoje a tím, co se stane v pokoji.

            Věděl o ní, že přes všechnu uzavřenost a přísnost, kterou dává najevo navenek, má v sobě něco přecitlivělého.

            Kos dozpíval. Čekala, jestli svou melodii nezopakuje. Když s frnknutím odletěl, chytila roučku kufru a došla až ke dveřím. Podala mu klíč s klíčenkou ve tvaru ryby. Kov ho příjemně studil v dlani. Mlčky odemkl a ocitli se v chodbě bez obrázků a výzdoby. Byla to jen dlouhá bíle vymalovaná chodba s klenbovým stropem.

            Došli k pokoji číslo 112. Opět odemkl a rychle zapluli do pokoje s oranžově povlečenou dvojpostelí, obrázkem vlčích máků, starou televizí na stolku z borového dřeva a pootevřenou skříní s ohnutými ramínky.

            Mlčeli. Zůstala stát a prohlížela si jeho triko s nápisem Australia a trochu ošoupané džíny. Koukla na jeho trekové boty. Jako by ho viděla poprvé a chtěla si ho pořádně vpít do paměti. On byl mnohem nervóznější, začal chodit po pokoji a poodhrnul záclonku, aby se podíval do nádvoří. V odlehlém rohu někdo z restaurace vylil do kanálu kbelík s vodou. Chrstlo to.

            Upřeně na něj hleděla. Pak jako by se zamyslela. Vypadalo to, že si v hlavě přehrává, co by se teď mělo stát.

            Stála tam v raně podzimních šatech vykrajujících její postavu jako figurku panenky. Musela si kvůli němu zaplést tmavě blonďaté vlasy do dvou copů po stranách, musela to udělat schválně, protože se mu minule takhle líbila.

            Konečně k ní přistoupil a pomalu se dotkl rukou jejího čela. Sjel prsty až ke rtům. Přivřela oči. Tam dole se nepatrně chvěla. Pak se k němu přitiskla.

            V tom zešeřelém pokoji pak uprostřed svlékání najednou přestali, jako by do ruda rozpálený oheň někdo polil konví vody.

 

           

            Z toho pokoje nevyšli ani po setmění. Seděli každý na svém kraji postele, už zase oblečení a přemýšleli o tom, proč ta vášeň tak najednou pohasla.

            Spíš on byl bezradný. Dával si za vinu, že ji najednou přestal zajímat. Ona mlčela jako socha, ani se nepohnula.

            Je tohle její chování příčinou, že je pořád sama? Sama, i když vypadá tak přitažlivě? Sama, i když si o ní všichni chlapi ve firmě šeptají, jaké by to bylo s ní strávit aspoň jednu noc? Přitom je ledová jako voda v podzemní jeskyni. Říká se o ní, že jde přes mrtvoly. Dostala se díky svému bystrému úsudku a schopnosti pohotově reagovat do vedení společnosti. Dokáže svoje myšlenky skvěle prodat. Díky ní jde jejich agentura nahoru. To ona má ty nápady, co táhnou klienty.

            A pak dokáže být taková. Snad ani nemá soukromý život. Ona snad pracuje na svých projektech i doma. Zavřená jako jeptiška ve velkém městském bytě s lodžií nad hlavní třídou.

            Jak dokáže žít tak uzavřeně? I když letí na dovolenou, tak sama. Ani psa nebo kočku prý nemá. Byl skoro zázrak, že s ním sem jela.

            Vybavuje si, jak přišel na večírek k Honzovi, ajťákovi s pověstí bohéma. Honza bydlí v podkrovním bytě na Malé Straně, stěny toho bytu jsou ověšené jeho trofejemi z cest. Trofejemi z Afriky a jihovýchodní Asie. Z latinské Ameriky.

            Na tom večírku se všichni bavili nevázaně. On byl u firmy teprve měsíc, tak ho pozvali, aby se rozkoukal. Popíjel s Arturem suché bílé bez přívlastku. Občas si strčil do pusy fík nebo oříšek kešu. A ona se bavila s Jamesem poněkud stranou o práci. Jak jinak. A s vážným výrazem ve tváři. Pořád držela jenom tu jednu poloprázdnou skleničku s šampaňským, až zteplalo a pak ji teprve odložila.

            Na tom večírku si ho poprvé trochu víc všimla. Možná kvůli neskrývaným pohledům, které jí co chvíli věnoval. Předcházela ji pověst neúnavné dříčky a taky chladné nadřízené. Nevěřil tomu. Zvlášť potom, co se i ona na něj tak zvláštně podívala. Byly to snad tři vteřiny. Ale tím pohledem už tenkrát říkala své.

            Když se z toho večírku před půlnocí vypařila, začal být podnapilý a Klára do něj pořád něco hučela. Klára sportovkyně. O adrenalinu ve výškách. O potápění a korálových útesech. Dali si rundu bourbonu. A pak další. A nad ránem šli do baru a Klára se kolem něj ovíjela a dali si zapálený absint a pamatuje si přesně na černě nalíčené oči servírky. Pamatuje si na podmanivou hudbu ze sklepních prostor toho baru. A na tanec s Klárou a svou ruku na jejím zadku a na její jazyk, modrý od pití.

            Pak se omluvil, že musí na záchod. A vypařil se taky. Pronásledovaly ho její oči. Ten třívteřinový pohled plný otázek. Už od toho večírku ho myšlenky na ni neopouštěly.

 

 

            -„Můžu za to já? Moje postavení? Můj věk?“ pronesl konečně v úplné tmě ze svého okraje postele.

            -„Ne,“ řekla skoupě přes záda. Znělo to upřímně.

            -„Takže tady jenom tak budeme sedět a mlčet? Promlčíme se do rána a pak pojedeme každý po svým?“ zeptal se.

            -„Možná,“ utrousila. Ale i přesto, že šetřila slovy, bylo z jejího hlasu poznat, že o něčem horečně dumá.

            Nevěděl, co má dělat. Má se na ni vrhnout? Třeba zrovna na to čeká. Má k ní jít a něžně ji hladit, aby ztratila zábrany? Působila tak chladně…

            Vstal a rozsvítil lampičku. Vlčí mák se z obrázku natáčel k nim, jako by vyzvídal.

            Natáhla se po lampičce a zhasla ji.

            -„Takže všechny ty vyzývavé pohledy, všechno to vábení a lákání jsi hrála, je to tak?“ přiblížil se k ní.

            -„Vím, co si teď o mně myslíš,“ řekla tiše s nádechem sebeironie, -„ale tebou to není. Tebou ne.“

            -„Tak to nechápu,“ posadil se těsně vedle ní, ale ona se odtáhla.

            -„Vím, že se o mně říká, že jsem nedostupná. Že jsem netýkavka. Ledová. Tvrdá. Že se o mně vtipkuje, jak jsem pořád sama. A že sama už i zůstanu,“ přiznala vstřícně.

            Vstal, otevřel okno a do tmy v pokoji se vetřel crčivý zvuk sarančat. Těch neviditelných nočních virtuozů. Působilo to děsivě a hladivě zároveň.

            Končilo léto, voněly dožínky, lidi si užívali posledních dnů volna. A oni dva tady sedí ve vzdáleném zámeckém penzionu a nedokážou se sblížit, i když to vypadalo, že oba moc chtějí.

            -„Musím se ti přiznat, že už jsem v tomhle pokoji byla,“ promluvila najednou.

            Znovu si k ní přisedl.

            -„A že jsem tu jenom proto, že potřebuju něco zjistit,“ přiznala se upřímně.

            Rozhodil ve tmě rukama.

            -„A co potřebuješ zjistit? Jestli ráda trápíš chlapy?“ ohradil se ironicky.

            Její ruka si potmě našla jeho paži. A pak krk, potom ho jemně pohladila po tváři, až to bylo vzrušující.

            -„Jsi ochotný mě poznat, i když to pro tebe nebude jednoduché?“ zašeptala.

            Na chvíli si pomyslel, že snad přece jenom roztála.

            Ale hned z toho pocitu vystřízlivěl.

            Nějaké pohřešované saranče zacrčelo přímo pod oknem.

            Hraje si s ním, nebo je to její zvyk takhle drásat svoje oběti?

            A ona mu najednou začala povídat moc divné věci.

 

 

            -„Jednou jsem tu už s někým byla. Je to dost let. Byla jsem mladičká. Plná elánu. Zrovna jsem začínala studovat. Na klíči byla zrovna tak klíčenka ve tvaru ryby. Je to zvláštní, ale na tom stříbrném smrku na špičce seděl zrovna ten kos a zpíval stejnou melodii. Jenom ten smrk byl menší. A ten kos, to byl nejspíš nějaký prapradědeček toho dnešního kosa.

            Ten muž mě sem přivezl svým autem, tvářil se bezstarostně, pískal si tu melodii, kterou od něj pak odkoukal ten kos.

            Já jsem byla vyplašená, byla to moje první noc v penzionu s tím mužem. Vlastně jsem ho ani tak moc neznala. Podlehla jsem jeho kouzlu, toužila jsem po jeho silném vysportovaném těle a po penězích, které tehdy měl.

            Neotáleli jsme. Otevřel láhev sektu a rozlil do skleniček, pak jsme se začali svlékat. On mě vedl. Musel to být stejný čas končícího léta jako teď. I ty kobylky tak crčely. Naskakuje mi z té vzpomínky husí kůže.“

            Vyprávěla to stále potmě a její hlas se mu zdál strašně posmutnělý.

            Byl zklamaný. Že už tu byla s jiným. I když s ní trávil první den v životě, žárlil. Nebylo originální, že ho sem vzala. Připadal si jako „někdo druhý“.

            Zároveň ho těšilo, že se rozpovídala, i když ho to dráždilo. Že se otevřela, jak ji nikdy neslyšel. Nikdy před nikým nemluvila o svém soukromém životě. Jen o práci.

            -„Řekla jsem mu tenkrát včas,“ pokračovala, -„že je to na mě moc rychlé. Že bych se potřebovala jít projít ven. Rozesmál se takovým mužným smíchem zkušeného samce. Ale souhlasil. Počkali jsme, až se skoro úplně setmí.

            A vyšli jsme přes nádvoří zadní zámeckou bránou do aleje lip. Odněkud se hádali opilci. Z kraje jedné ulice štěkal pes. Zavrzala vrata. Vzduch byl nasládlý po žních, které právě skončily. Na cestě bylo trochu rozsypaného zrní.

            Ucupanou pěšinkou jsme kolem přezrálých lesních malin došli k rybníku.

            Ano, rybník. Rybníky jsou běžná česká záležitost. Ale tenhle rybník byl jiný. Nad jeho hrází se vypínala kamenná stěna zámku. Byl to rozlehlý rybník s hladinou zakroucenou za malý mys.

            Rozechvěla jsem se a něco u břehu vytušila. Nevím, jestli to byla nějaká předzvěst. Chtěla jsem se vrátit, taková procházka mi stačila. Opodál zakvákala žába. Nejdřív jedna, pak jí odpovídala druhá, třetí, pak už jich koncertovalo hodně. Ryba mrskla ocasem o podmáslí hladiny. Bylo to jako zvuk, který se vynořil odnikud a zase zmizel.

            Jeho to u nočního rybníka ale zvláštním způsobem fascinovalo. Dělal všelijaké ty frajeřinky, házel žabky, šišky a vtipkoval o vodnících a rusalkách.

            Pak jsem si povšimla, že vyšel měsíc a koukla na hladinu toho rybníka a něco se mi nezdálo a nevěděla jsem, co to je.

            Teprve pak mi došlo, že tu něco chybí – něco, co má normálně každá klidná vodní hladina. No ano! V té vodě není odraz měsíce! Ale ani zámecké zdi. Ani rákosí u břehu. Omámeně jsem nakoukla přes okraj břehu a s hrůzou jsem zjistila, že se na hladině neodráží ani moje postava. Co je to proboha za rybník? Chtěla jsem okamžitě jít pryč.

            Jenže on mě začal hecovat. Prý si to tady zpestříme. Svlékl se a že se v tom rybníce vykoupe. Ať jdu s ním. Že budeme mít kolosální zážitek, ano, kolosální, to přesně řekl.

            Varovala jsem ho, ale on na to, že to bude zábava. Abych se nebála, že mě potom osuší vřelá sprcha a zahřeje pití.

            Smál se mi, když vkročil nahý do vody bez odrazu. Volal na mě, že na dně je sice kromě bahna nějaká zvláštní řasa, jemná jako mech, co se mu obtáčí kolem lýtek, já na něj pořád křičela, ať okamžitě vyleze, že na tom rybníku není něco v pořádku. Ale on už se ponořil až po paže a rozplaval se.

            Netušila jsem, co mám udělat. Jasně jsem věděla, že k něčemu dojde. Ten odraz… a ty divné řasy pod vodou. Žáby koncertovaly ostošest. Jako by se zbláznily. Musela jsem si zacpat uši. Pobíhala jsem po břehu jako šílená a on mi nějakou chvíli žertem odpovídal, jak dobře se osvěžil a že si zaplave až do prostředka.

            Slyšela jsem máchání jeho paží, ve tmě se mi zdálo, že se dokonce potopil pod hladinu. Pak uběhla minuta. Dvě. A já slyšela už jenom ty příšerné zvuky žab. Volala jsem několikrát jeho jméno. Bylo mi jedno, jestli vzbudím půl městečka. Dál jsem chvíli po kořenatém břehu pobíhala jako hysterka, pak jsem sebrala ze země jeho oblečení i s klíčem od pokoje a běžela k penzionu pro pomoc.“

 

 

            -„Takže on se utopil?“ přerušil jsem její sugestivní vyprávění. Začínala se ke mně přibližovat, jako by potřebovala mít někoho blízko sebe.

            -„Bála jsem se, že se utopil,“ vyhrkla, ale pak zase začala mluvit úplně potichu a požádala mě, abych zavřel okno.

            -„Bojíš se, že tě někdo z penzionu uslyší?“ zeptal jsem se.

            -„Když jsem tenkrát doběhla od rybníka přes alej sem, v ruce držela jeho svršky a hledala lidi. V restauraci byla unavená servírka a kuchař se právě sbalil a kouřil u pultu. U stolu štamgastů se hecovali čtyři povaleči nad nedopitým pivem a velkou zelenou. Za chvíli zavírali.

            Jenže když zmerčili mě, hecování a snad i tlumený zvuk rádia na okamžik ustaly.

            -„Tam v rybníce,“ blekotala jsem, -„honem, potřebuju pomoc! Asi se utopil!“

            Servírce spadl plechový tác. Rádio něco zavýsklo. Povaleči na mě nevěřícně civěli.

            -„Kdo se utopil?“ jako první se vzpamatoval kuchař a vstal.

            -„Ten, co tady je se mnou!“ vyhrkla jsem a zdálo se mi, že si mě nějak nechápavě prohlížejí.

            -„A co jste dělali až u rybníka?“ okřikl mě první z povalečů.

            -„To je snad jedno!“ byla jsem zoufalá, -„pojďte tam prosím někdo se mnou, on se mi vůbec neozývá a je to už docela dlouho!“

            -„Pojďte, pojedeme se tam podívat, mám tady auto,“ přistoupil ke mně kuchař, menší pořízek s vlnitými vlasy, byl cítit smaženou cibulí a tukem.

            Povaleči se k sobě naklonili a znepokojeně začali něco probírat. Zaslechla jsem pár slov jako „turisti – musí lízt – kam nemají – v noci to courá až tak daleko.“

            Nechápala jsem sice, proč musíme jet k blízkému rybníku autem, ale podvolila jsem se. Kuchař si nasadil džínsku a kšiltovku a rozloučil se s vyděšenou servírkou, která měla vypleštěné oči.

            Ihned jsme usedli do staré škodovky a kuchař to rozjel.

            -„Kam to až jedeme?“ všimla jsem si, když zatočil na úplně jinou stranu, než jsme byli my a rybník.

            -„No k rybníku, jak jste říkala, slečinko,“ pokrčil rameny.

            -„Ale ten je přece hned pod zámkem, ne?“ vyděsila jsem se.

            Kuchař přibrzdil a trochu nasupeně na mě kouknul.

            -„Prosím vás, kde ste to teda vůbec byli? Abych se zbytečně nehnal až k rybníku. Je to odsud dva kiláky až za lesem.“

            -„Ale copak pod zámkem není velký rybník?“ vytřeštila jsem oči.

            -„Ženská jedna bláznivá!“ podíval se na mě překvapeně, -„co by tam dělal rybník? Pod zámkem jsou normálně domečky a zahrady!“

            -„Cože?!“ vyjekla jsem.

            -„Heleďte, nevím kde ste co vyváděli, ale jestli chcete, radši vás hodím na policajty. Koukám, že ste zralá spíš na ně. Souhlas?“ trochu se rozčílil a já asi kývla.

            Otočil svou škodověnku a dovezl mě před malou policejní stanici.

 

 

            Službu konající strejdovsky vyhlížející policista mě chvíli poslouchal, zandal papír do stroje, ale pak ho zase vyndal, když jsem mu líčila procházku pod alej lip, kolem přezrálých malin a koncert žab u břehů rybníka.

            -„Schválně se tam, slečno, pojedeme mrknout,“ narazil si čepici a odněkud zezadu přivolal posilu, mladého vytáhlého kluka, taky v uniformě.

            -„Tady slečna tvrdí,“ houknul na kluka, -„že se jí přítel utopil v rybníce pod zámkem. Co ty na to?“

            -„V rybníce kde?“ mladému skoro zaskočilo.

            -„No nic. Pojedeme, ať máme jasno,“ zavelel policajt – strejda.

            Bylo mi s nimi trapně. A teď vůbec nemyslím trapně z toho, že hledáme mého staršího ženatého milence, se kterým jsem tu byla poprvé a navíc se s ním ještě ani nevyspala. Bylo mi trapně z toho, jak na mě kuchař, povaleči a teď i policisté s neporozuměním koukají, jako bych se zbláznila.

            Policejním autem jsme přijeli pod zeď zámku. Strejda vypnul motor. Nasucho jsem polkla.

            -„Tak teď nám ukážete ten rybník, slečno,“ vyzval mě strejda.

            Věděla jsem to. Že na té hladině bylo něco zvláštního. Že to nebyl obyčejný rybník.

            Všichni tři jsme vystoupili a tam, kde měla být hráz rybníka, byl plot se zahradou, za ním domek a vedle další zahrada a domek. Jenom zeď zámku stála tam, kde byla předtím.

            -„Pila jste alkohol?“ zeptal se vytáhlý mladík.

            Bylo mi hanba. Ale taky jsem dostala bázlivý pocit, že se stalo něco, co se nedá rozumem vysvětlit.

            -„Kolik jste toho s tím vaším přítelem vypili?“ poklepal mi strejda káravě na rameno.

            -„Jednu láhev šampaňského,“ sykla jsem vztekem. Vztekem z toho, že jsem netušila, co se tady děje.

            Za námi se ve tmě ozval šouravý zvuk. A taky nepříjemné vrzání. Strejda si na silnici posvítil baterkou.

            -„Ále, koho to sem satan nese?“ zachechtal se maloměstský policajt dědkovi, který v záři svítilny slezl z kola, které děsivě vrzalo.

            Objevil se před námi vyhublý šlachovitý pán se zarostlou bradou, mohlo mu být kolem osmdesáti. Nosil ošuntělé sako.

            -„Franto, kdy tady byl naposled rybník? Tady slečna nám tvrdí, že před chvílí,“ zeptal se strejda vtipně toho dědy.

            Franta si mě se žmouláním prohlížel, jako bych spadla z Marsu.

            -„Rybník tady zrušili před první válkou, slečno!“ vybafl na mě.

            Myslela jsem si, že mi podklesnou kolena a spadnu.

            -„Ale vždyť tady vážně byl! Nebo o kousek dál, co já vím, ale on se tam šel koupat!“ vybuchla jsem a skoro brečela. Takové nepochopení!

            -„Pokud vím, nejbližší rybník je až u sousední vesnice, za lesem. Nešli jste až tam?“ zpytoval mě mladej.

            -„Tak popořádku,“ převzal výslech strejda, -„ubytovali jste se v zámeckým penzionu. Vypili jste flašku šampáňa. A co jste dělali pak?“

            -„Šli jsme bránou do aleje lip a pak hnedka odbočili sem k rybníku,“ marně jsem se namáhala jim to vysvětlovat. Líčila jsem barvitě, jak házel žabky, jak se svlékl a vstoupil do vody. Že na hladině nebyl žádný odraz, jsem zamlčela. Už jsme tušila, že si myslí, že jsem opilá, zfetovaná nebo šílená.

            -„Podíváme se do pokoje, jestli se ten váš přítelíček nevrátil,“ rozhodl strejda. –„A ukážete nám jeho auto. Pak teprve budeme něco řešit.“

            Vláčela jsem se za nimi, vešli jsme do prázdného pokoje číslo 112, prolezli chodbu, prázdné auto, nádvoří, bránu i restauraci, kde už zbyla jen ospalá servírka a potvrdila jim, že mě chtěl kuchař dovézt k rybníku. Starý Franta na kole odvrzal pryč a oba policisté se mnou pomalinku projeli snad všechny kouty městečka a nakonec jsme přece jen sjeli ke vzdálenému rybníku. Dlouho jsem si ho prohlížela, ale vůbec jsem to tam nepoznávala. Tenhle rybník za lesem byl normální, na hladině se leskl měsíc, moje tvář a blízké stromy. Taky byl o hodně menší a žáby tam tolik nevyváděly.

            Na stanici jsem jim do protokolu nadiktovala jména, časové souslednosti a vůbec všechno, co chtěli slyšet. Hluboce jsem se styděla. A sama jsem přestávala věřit, že se to stalo. Pochybovala jsem o tom, že kdy nějaký rybník existoval. Ale co se tedy stalo? To jsem v tu chvíli netušila.