Máchův tajný přítel

Vstal jsem podle svého moderního budíku a úderů zvonů Lorety.

Svítalo. Počítal jsem s tím, že vyjdou až za svítání. Řítil jsem se na Dobytčí trh. Krásným chladným červnovým ránem drkotalo opět jen několik vozíků. Koňských i psích.

Minul jsem hlídku. Ovanul mě pach dobytka, páry, výkalů a kouře z ranních pecí.

Přešlapoval jsem půl hodiny před kašnou. Pak se to před novou radnicí začalo plnit

lidmi. Přijížděly povozy. Trhovci halekali. Kejhaly husy, bučely krávy.

Z domu na náměstí, kde bydleli Máchovi, nikdo nevycházel.

Buď se studenti setkali před svítáním a já je nestihl, nebo výlet odložili.

Zakoupil jsem si preclík v nedalekém pekařství a nespouštěl oči z domu.

První, kdo od Máchů vyšel, byl mladík prostřední postavy, nevypadal nijak výstředně, měl hnědé vlasy, rozhlédl se po rynku a zamířil s malým uzlíkem nahoru k bráně. To nebyl Ignác. Ale bratr Michal. Ten, který se učí řemeslu. Ten, který půjde k ohláškám s Lori, když už bude Hynek skoro umírat.

Čekal jsem ještě. Jako druhý vyšel mírně pokulhávající muž, měl skoro bílé vlasy, určitě mu bylo přes šedesát. Vydal se na rynek. To byl Antonín Mácha. Otec. Mlynářský pomocník, pak krupař, uznali mu něco jako invaliditu. Musel přestat pracovat v mlýnici.

Konečně jako třetí vyrazil ze dveří krámu on.

Neviděl jsem mu do obličeje. Jako někdo, kdo potřebuje skrýt svou tvář, měl na hlavě naražený šedý klobouk, ještě ne svou pověstnou rudou čapku.

Nebyl to žádný velikán, odhadl jsem ho na maximálně sto pětasedmdesát centimetrů, možná míň. Kráčel příliš rychle a šel podivně v předklonu, jako někdo, kdo strašně spěchá.

Tady jsem se mohl poprvé přesvědčit, že v chůzi mu zatím nestačím, i když mám o dobrých deset centimetrů víc a chodil jsem vždycky kvapně.

On nešel. Mácha letěl. Obličej měl k zemi, aby ho nikdo nemohl oslovit. Musel znát cestu popaměti. Pod paží držel dvě knihy v nové kožence.

Musel jsem dělat dlouhé skoky, abych si udržoval dobrou vzdálenost.

Kolem projel fiakr. Od bran se sunulo stádo dobytka, náhončí sakroval. Trhovkyně na sebe ječely. Napůl německy, napůl divnou českou hatmatilkou.

Že by se na výlet dlouhý minimálně pětadvacet kilometrů vydal tak pozdě?

Ale když jsem viděl jeho běžeckou chůzi, jak zuřivě a neomaleně se řítí ke Starému Městu, pochopil jsem, že tenhle člověk dokáže ujít i padesát kilometrů za den. Ne-li víc. Budu muset hodně trénovat, abych mu na jeho slavných toulkách později stačil.

Jeho tvář uvidím až v klidu. Jestli tenhle větroplach někdy v klidu bude.

Je v plné síle. Je mu dvaadvacet a půl. To je věk, kdy se v mladém těle vaří hormony a ctižádost. Kdy tělo skvěle slouží.

Někde jsem o něm četl, že mu v žilách koloval jižanský temperament. Napovídala tomu snědá pleť, náruživost a vznětlivost. Rád se předváděl. Ale taky často propadal světobolu a svým vyděděneckým náladám.

Romantismus se přece vyznačuje vypjatým individualismem, ne? A s Máchou k nám do české kotliny něco takového přišlo. Přiběhlo. Vřítilo se. Jako povodeň.

Mířil k jezuitské koleji. Takže výletníci chtějí stihnout ještě přednášku. Brzy jim skončí semestr a budou kolokvia a zkoušky. A oni si chtějí užít trochu dobrodružství.

K tomu jim Hynek pomůže. Už musel obejít okolí Prahy. Už se dostal na sever k Okoři, na jih k Berounu. A určitě plánuje chodit dál. Neklidný duch a touha poznávat magická místa české historie ho žene vpřed.

Tohle je přesně ten rok, kdy začal kreslit. Kdy začal se Zápisníkem. Pokud si vzpomínám, má vydanou jednu, možná dvě básně. Předtím psal německy. Pokoušel se.

Ale vyjádření a smysl našel až v češtině.

Snad ještě rozluštím tajemství, kde všude si češtinu zdokonaloval.

Musím se nějak propašovat na Jungmannovu nepovinnou přednášku o české literatuře. Tam Mácha určitě chodí.

Nevím, který den bývá. Všechno to teprve začíná. Obrození dostává obrátky. Vlastenci zakládají spolky. Někteří si na vlastence jenom hrají. Přitom žijí poklidným měšťáckým životem. Synci statkářů a kupců. Líný a mírumilovný biedermeier.

Ale on je naprosto jiný. On by vzal pušku do ruky. On myslí ty ideály vážně. Budu sledovat člověka, který se téhle době hodně vymyká.

Vlastně i to budeme mít společné.

Jenže já se musím naopak pokořit a přizpůsobit, abych se neprozradil. On by klidně mohl být svým nepochopitelným chováním člověk z budoucnosti.

Usedám do hospody, kde v tuhle hodinu ještě studenti nezpívají. Zpěv začne až po přednáškách a pár pivech. Pivo, které si tady dávám při čekání na Máchu poprvé, chutná úplně jinak než v mé době. Chybí tomu… ta chemie. Nevyznám se v přísadách, ale je víc nahořklé. Pak se vzadu na patře mění, do medova, je slaďoučké. A zdá se mi míň alkoholické. Že by proto Jaroslav Hašek ještě na počátku příštího století klidně vypil padesát kousků a zapíjel je vínem?

Jak jsem nedaleko koleje v hospodě čekal na konec přednášek, cucal pivo ze zaobleného plechového korbele a snažil se neušpinit rukávy košile od krutě zabordeleného dřevěného stolu, odloupnul se od společnosti v rohu muž v podivné čepici, která tak jako tankistická beranice padala přes uši až ke krku. Protože v rohu bylo přítmí, neviděl jsem mu do obličeje.

A z jejich řeči jsem zaslechl jen nesrozumitelné mumlání. Muž ke mně seděl zády, tak jsem mu při přemýšlení nevěnoval pozornost.

Na loktech mu visely rukávce lněné košile, na koncích v cárech. Byla to velice ušmudlaná košile. Byl to povaleč.

Nikdo kromě něj mi v nálevně nevěnoval mrknutí. A on se najednou zvedl a vrávoral rovnou ke mně. Srdce mi poskočilo. Bude mě obtěžovat? Rozkřikovat se tady na mě?

Rukou surově odhrnul studenta naproti mně, ten rezignovaně odešel.

Ztěžka dosedl zadkem na dřevěnou lavici. Cáry šmudlí košile dopadly na upatlaný stůl.

Srdce mi vycestovalo až do krku.

Poznal jsem z blízkosti chybějící část nosu, zjizvenou líc, zuby a čelisti jako by mu nikdy nenarostly.

-„Dáme si pivo?“ přitočil se ke mně a z huby mu táhlo jako ze sedmi kanálů.

Tak nejdřív jako odporný Verbíř, pak mnich v Bubenči, teď pouliční povaleč. Můj strážce si ale vybíral převleky! Snad kraloval karnevalu, ne?

Z těsnější blízkosti jsem ho zatím neviděl. Bylo o co stát. Ta ošklivá morda. Ten skřetí škleb. Nechápal jsem, jak může s takovou bezčelistní tlamou vyslovovat hlásky a slabiky.

Luskl prsty a výčepní ve střapaté čapce mu postavil před ksicht korbel.

Třískli jsme si.

-„Na zdraví,“ dokázal jsem propustit mezi rty.

-„Ne. Na budoucnost!“ upřesnil a vrásčité ohubí se mu semklo k ústí korbelu.

Otřel si rukávcem bradu nebradu. Bradičku.

-„Pamatuj si, Buději… tak si teď říkáš, ne?“ zarazil mě. Srdce mi vylezlo do očních bulv. Jak to může vědět? Jméno jsem si dal zatím jenom v představách!

-„Buději, pamatuj si, že budoucnost je pro nás to hlavní!“ vyzdvihl půllitr.

To už si odsedl první člověk. Asi věděl proč.

-„A budoucnost národa, to je ono, ne?“ provokoval.

Podívaly se k němu oči všech pijanů. Pak zase pro jistotu sklouzly k moku.

-„Kdo opravdu jste?“ vykoktal jsem otázku.

-„Kdo jsem? Pojď se vychcati, já ti to tam pošeptám!“ zasmál se Verbíř – povaleč.

Zvedli jsme se. Jak jsem mohl v podobné knajpě očekávat toalety s aromatickou vůní? Močilo se v chodbě do žlábku. Mísily se tam snad všechny smrady lidského těla. Nadzvedlo mi to žaludek. A ještě s ním tady…

-„Chci ti říct, že jdeš správnou cestou,“ naklonil se ke mně a já bych přísahal, že to, co vypouštěl z močové trubice, není moč.

-„Správnou ke správnému člověku!“ dodal, poplácal mě po rameni a flusnul do žlabu.

-„A jaký je teda můj úkol tady?“ odvážil jsem se ptát.

-„Čekej! Sleduj! Zbytečně nevyčnívej!“ obrátil ke mně netvář.

-„Mám tedy špiclovat Máchu?“ otázal jsem se přímo.

Šťouchl mě do zad.

-„Ticho! Tohle je doba metternichovskejch udavačů! Všude je aspoň jeden na každýho! A jdou za každým plivancem! Řekneš v hostinci jméno a oni si ho zapíšou! Radši mlč a vyjadřuj se básnicky!“

Pokýval jsem hlavou. Snad abychom ze smradu odešli zpátky do pivnice.

On ale zamířil chodbou ven.

-„Zatím pozoruj. Buď mu pořád v patách. Ať tě neodhalí. V téhle době je těžký se skrývat. Nedělej chyby.“

Otočil se a už nic neříkal.

Měl jsem ho zastavit. V hlavě se mi rojilo tisíc otázek. Kdo je? Proč je pokaždé v jiné masce? Proč já? Proč Mácha?

Ale tak nějak mi došlo, že ho budu mít pořád někde nablízku. Ať už je to strážce. Nebo člověk z mé doby. Nebo sám rohatej. Bude se mnou.

Vycouval jsem z chodbičky, vrazil do dvou nachmelenců, jeden se na mě obořil a nadával mi německy. Ustoupil jsem.

Když jsem dosedl zpátky k pivu, první, čeho jsem si všiml, bylo, že jeho korbel tam není. Místo něj tam ležel malý kožený váček. Rozhlídl jsem se, jestli někoho není. Ale nikdo se k němu nehlásil, možná ho ani neviděli.

Dokonce společnost otrhanců, s kterými Verbíř předtím seděl, už v rohu nebyla. Jako by se vypařili.

Sáhnul jsem po váčku. Byly tam dvě malé, ale těžké věci.

Vytřepal jsem si je z měšce na dlaň. Jeden z předmětů byla těžká buzola. Magnetická střelka se chvěla, když jsem buzolou otáčel.

Jasný. Zanechal mi tady pomoc na cesty.

Druhý předmět bylo křesadlo. V mé době nepředstavitelná věc. Do podkovy ohnutý kus černé oceli. Křesáním se rozdělával oheň.

Chtěl Verbíř, abych na cestách v noci viděl?

Skutečně, jestli chtělo deset studentů v čele s Máchou vyrazit na Karlův Týn až odpoledne, mají co dělat, aby se do tmy dostali někam za Stodůlky.

 

 

Vyrazil jsem z hospody a ještě dlouho do odpoledne na ně čekal na rohu před kolejí. Předstíral jsem, že si předříkávám nějaké definice z knihy, kterou jsem si obstaral před týdnem. Nešlo ale o definice, bylo to druhé, rozšířené vydání Slávy dcery.

 

Ó kdo přijde tyto vzbuditi hroby ze sna živého?

Kým přiveden slušný k své vlasti bude dědic?

 

lkal v předzpěvu Jan Kollár a já aspoň konečně tuto oslavu starých Slovanů dočtu až do konce.

Studiosus nebudil u Karolina pozornost. Kolem přecházeli vojáci, tesaři nesli trámy, život proudil, lidé, koně, povozy.

Pak těch deset veselých mladíků vyšlo. Bylo po páté hodině. Poznal jsem zasmušilého Jena, vysokého Václava. Mácha je vedl. Někteří mu sotva stačili v chůzi.

Napadlo mě, že při nejbližší příležitosti zjistím, jestli se v téhle době dá koupit dalekohled, abych je příště mohl líp sledovat.

Pokračovali k Újezdské bráně. Německy Aujezder Thor.

Po straně byly vidět městské hradby.

Pak začala pole a louky. Chalupy Smíchova. Jediná hospoda tehdejšího Smíchova byla Na Knížecí.

Opravdu jsem je nestíhal. Chyběl mi aspoň ten dalekohled. Ale z historického vzrušení jsem se nevzdával a pokračoval v cestě. Stačil kousek a Praha byla daleko za zády. Nejdřív šli po silnici, ale pak odbočili mimo ni. Sám jsem vůbec nevěděl, co budu dělat, když je ztratím z očí. Začínalo se stmívat. Naštěstí je červen. Noci se dají přečkat pod širákem.

A já chtěl vidět, jak dojdou až na Karlštejn. Možná půjdou celou noc – ne, nad ránem už tam musí být. Možná je někde cestou hospoda a Mácha o ní ví. Zastaví se tam, popijou. Mimo metternichovské špicly.

Chtěl jsem být při tom. Vím, že pokud půjde mé sledování Máchy hladce, dostanu se s ním na daleko slavnější cesty. Třeba i na tu do Itálie. Ale to budu muset ještě hodně trénovat, abych to jeho tempo vydržel!

Když jsem studenty filozofie opravdu ztratil z očí, vzpomněl jsem si na Verbířův dar. Křesadlo mi pomůže někde na noc zapálit oheň. A buzola mi napoví cestu.

Nevím, kde jsem té noci bloudil.

Věděl jsem, že jsem šel za Máchou určitě daleko od Stodůlek, kamsi přes Ořech a na Chýnice. Jenomže tam už jsem se ztratil a zbývalo mi někde přenocovat.

 

 

Bůhví, kam se ztratili oni. Od ostré chůze mě bolely nohy. Několikrát jsem zakopnul a necítil palec na pravé noze.

Když jsem se toulal ve svém století, míval jsem většinou spacák. Dnes jsem kromě torny přes rameno nenesl nic.

Byl to mnohem bláznivější výlet, než jaký jsem kdy absolvoval. V devadesátých letech 20. století jsem mohl stopovat auta. Čechy křižovala síť silnic a železnic.

Tady ještě nejezdí ani koněspřežka, i když ji letos otevřou mezi Linzem a Českými Budějovicemi. A těch pár prašných a polních cest…

Tady jsem se ztratil jako kámen, když zajede do vody.

Ale to ztracení stálo za to.

Stál jsem na okraji nějaké rovné louky. Přede mnou trčely k nebi listnaté stromy. A nad nimi právě vycházely hvězdy. Sem tam se oblohou hnal závoj mračen.

A vycházel měsíc.

Sice jsem se docela třásl zimou, i když nebyl vítr. Ale červnová noc mě okouzlila.

Jak dlouho už jsem na tuhle nádheru neměl čas a náladu?

V době informačního chaosu se na hvězdy dívali jen blázni. Přitom je to tak esenciální zážitek. Barvy se s přibýváním tmy na nebi mění. Se svitem hvězd se vyjasňuje. Měsíc pak povlíkne krajinu stříbřenkou.

Stál jsem na okraji té louky a otáčel se kolem dokola své osy. Uhranutý tou krásou. Souhvězdí jsem se nikdy nenaučil pojmenovat.

Asi ani Mácha ne.

A teď jsem si uvědomil, proč jsem dnes na tomhle místě. A proč budu ještě tolikrát pod hvězdami. Na návrších. V údolí.

Protože on je jimi posedlý. Pozoruje je každou noc, kdy je venku. Inspirují ho. Pamatuju si na tolik oslovení hvězd a měsíce a noci z jeho básní!

 

Vzešly hvězdy zlaté,

Lůna zasvítila…

Ouplné Lůny bledá tvář…

 

A vzpomenu si, jak i já jsem v dospívání chodil na louku uprostřed noci a aniž bych si to s Máchou nějak spojoval, hleděl jsem nahoru, sledoval pohyby souhvězdí, blikot, padající meteory, představoval si, jakou má vesmír asi hloubku. Jestli tam někdo žije. Jestli tam po smrti vyletí duše zemřelých lidí.

Stejně jako on jsem se kochal soumrakem, zaplavovala mě vlna nepokoje. A kochal jsem se noční oblohou.

Je to nepopsatelné, ale jako by se mi pod tím nebem líp dýchalo. Snadněji myslelo. Vždycky jsem se uvolnil.

A tady se mi ty prožitky a vjemy vrátily.

Ať už byli výletníci kdekoli – potom jsem se dozvěděl, že po půlnoci došli k hájovně nedaleko Karlštejna – já byl spokojený.

Zatímco oni zpívali národní písně a pili s hajným, já volně dýchal a vypouštěl z mysli poslední zbytky stresu mé doby.

Zatímco je hajný uložil nad ránem na slámě, zpité mládím, já si hledal místo k zalehnutí na kraji lesa, usedl jsem pod dub, opřel se zády o jeho kmen a pořád se díval na hvězdy.

Když mě roztřásla zima, vzpomněl jsem si na buzolu a na křesadlo. Další hodinu mi trvalo, než jsem podpálil suchou trávu a přiložil větývky. Ale podařilo se mi rozdělat ohýnek. Rozehřál mi zkřehlé ruce. A pak mě ohřál celého. V jeho mihotajícím svitu jsem zkoušel buzolou najít jihozápad, kam bych měl pravděpodobně vyrazit, abych studenty dohonil.

Dávno předtím, než jim lesník dal domácí snídani, jsem se potácel nevyspalý, ale naplněný blaženým pocitem, na jihozápad. Procházel jsem jen okrajem lesa, kontroloval střelku, abych nesešel. Pak byla pole a louky, krajina celkem rovná, až nakonec mírně zvlněná.

Ve chvíli, kdy už se vyhouplo slunce, jsem se zeptal dětí na pastvě – obdivoval jsem jejich bosé nohy v ranní rose – kde je Karlův Týn.

Řekly mi, že jsem u Mořiny, a ukázaly směrem na jihozápad.

A že Karlštejn je kousek za lesem, vlastně za těmi dvěma kopci přede mnou.

Tak jsem se šťastně usmál.

Přece jenom se tam dokodrcám!

 

 

Hrad nebyl obklopený lesy jako v mé době. Vypadal šedivě a zanedbaně. Na holých stráních před ním stály chalupy s doškovými nebo dokonce slaměnými střechami. Skála pod hradem byla obnažená, asi ji vypalovali.

Nějaká babka vyžinovala trávu u cesty. Dál se komíhaly husy v hejnu. Já zamířil k hradu. Pak jsem uslyšel, že už tam jsou. Zpívali.

 

Hospodine, pomiluj ny

Jezukriste, pomiluj ny!

Ty, spase všeho mira

Spasiž ny i uslyšiž

Hospodine, hlasy naše!

 

Jakou jinou písničku by si mohli studenti, kteří snili o svobodě, zpívat v troskách slavného královského hradu? Zvlášť jeden zpěvavý hlas z nich vynikal. Byl to Máchův. Rozléhal se po hradbách, duněl podsebitím.

Znělo to z někdejší kaple Karla IV. Schoval jsem se za zdí. Hrady dlouho nikdo neudržoval. Ani ty nejhonosnější. V zemi bylo plno děr po propadlých stropech nad sklepením. Ve zdech uvolněné zdivo.

Nade mnou někdo z okna zakřičel:

-„tudy stráž vytrubovala každou hodinu a volala: dále od hradu, dále!“

Rychle jsem ustoupil do krytu. To zakřičel Mácha, byl slyšet nejvíc ze všech, prováděl kolegy hradem sám, i když si vzali průvodce.

-„Takhle jste dopadly, Čechy mé!“ ozval se z cimbuří.

A pak zase: -„Taková hanba!“

Bylo vidět, že neutěšený stav hrdé národní památky silně prožívá. Že mu vadí, jak chátrá. Snad ho to osobně bolelo. Mísil se v něm vztek s poražeností.

-„Naše krásná vlasti, my tě nedáme!“ ozvalo se zase seshora, pak se sesypalo trochu kamení a někdo další křičel nad mou hlavou:

-„Běžte odsud, trámy jsou zpuchřelé! Zabijete se!“

Ale Mácha na to odpověděl:

-„Tak ať! Bude mi ctí umřít na takovém místě!“

Neviděl jsem ho, ale byl tak hlučný a dával o sobě tak vědět, že jsem si živě představoval, jak to tady prožívá, jak se předvádí před ostatními.

Potom hlasy na chvíli utichly a já přemýšlel, co udělám dál. Půjdu do Prahy, nebo bude výlet nějak originálně pokračovat? Proč mě vlastně tolik lákalo být tady s nimi?

Ukryl jsem se v bývalém sklepě.

Když procházeli kolem mě, živě diskutovali,

-„Mrazí mě z toho,“ zaslechl jsem další známý hlas.

-„Cítíš tady odevšad ten důstojný pláč, Machu?“ oslovil toho, co mrazilo, Mácha.

Tak tedy dlouhán je jeden z pozdějších pamětníků Václav Mach! Ten, který vypsal ve svých vzpomínkách i mnoho okamžiků s Máchou.

-„Chodí sem i bohatí aby se podívali na zkázu dějin?“ zeptal se další hlas průvodce.

-„Chodí sem i takoví. Ale nikdo se tu nechová tak nábožně a uctivě jako vy. Jeden se mi tu dokonce vysral v místnosti, kde bývaly uložené koruna a žezlo císaře! Lidi jsou neřádi!“

-„Zatracení takovým!“ zaklel Mácha.

-„Kam teď, Ignáci?“ zeptal se jeden ze studentů tentokrát německy.

-„K svatýmu Ivanu do jeskyně!“ zavelel Hynek.

Ze všeho, co jsem vnímal, bylo poznat, že berou Máchu jako svého velitele. Svého mluvčího. Jako někoho, kdo už tu byl a kdo se vyzná.

Mácha znal cesty, i když tady nebylo žádné značení. Kolikrát jen zpola zarostlá úvozová kolej.

Pohyboval se v kraji Svatého Jana pod Skalou a Berounky a krasových jeskyní jako doma. Bylo vidět, že už tu byl a možná vícekrát.

Vylezl jsem a díval se za nimi. Nohy mě bolely, byl jsem děsně ospalý, ale zároveň mě nesmírně vzrušovalo, že jim můžu být nablízku. A hlavně jemu. Historické postavě.

Po cestě k svatému Jánu jsem se za nimi šoural jako stín. Puchejře pálily. Kotníky hořely. Litoval jsem, že nemám jejich sílu a odhodlání.

A ještě víc jsem zalitoval, že nemám dalekohled a nějaké odposlouchávací zařízení.

Ten den mě Mácha zničil totálně, aniž by to tušil.

Chlemtal jsem vodu ze studánek a jedl jen chleba, který jsem dostal v hospodě, kde byla hlučná tancovačka – o svatém Jánu.

Na zpáteční cestě mě studenti nechali daleko za sebou. Píchalo mě v boku, musel jsem se zastavovat. Ale potřeba spánku doma v mé moderní posteli mě hnala dál.

Zavírali bránu, když jsem přišel k hradbám Prahy. A tak skončil můj první výlet s Máchou, aniž by si mě všiml.

Přinesl jsem si z něj spoustu puchýřů, tragickou únavu a hlavně dobrý pocit, že příště to zmáknu daleko líp a s dalekohledem.

To už byl básník dávno doma, posilněný pivem z hospody Na Knížecí.

Jemu kvůli výletu udělili na filozofii důtku za zakázané spolčování a ponoukání studentů ke zpěvu revolučních písní.

Mně to stálo dva dny v posteli a propichování puchýřů.

Tak nevím, kdo na tom byl hůř.

 

 

Na Vyšehrad se tehdy šlo přes staré Podskalí, kde ještě nebyly náplavky, ale přístavní břehy pro voraře a lodě, dál na břehu se kupily klády doplavené sem až ze Šumavy.

Podskaláci ve svých typických krojích a čepicích tam pracovali celé dny.

Moje další sledování Máchy mě vedlo právě na Vyšehrad.

Měl k tomu místu nábožný vztah. Daleko hlubší než ker Karlštejnu.

Myslím, že si tam po večerech, při soumraku a po nocích promítal před přivřenými víčky obrazy slavné české minulosti. Ze starých pověstí i z doby Karla IV. Z husitství i z doby před Bílou horou.

Nejvíc ho to místo přitahovalo, protože miloval temný dávnověk a středověk.

Plížil jsem se za ním. To jsem ještě pořád neměl dalekohled. Ale i tak jsem viděl, že divoce gestikuluje rukama, jako by se učil nějakou hereckou roli.

Pevnost a hradby tam tehdy stály. Průjezd skálou ještě nebyl proražený.

Mácha chodil tam, kde bylo původní hradiště, na skálu nad Vltavou.

To jsem zatím ještě nevěděl, jak nebo proč mám do jeho života zasáhnout.

Ale tady jsem ho poprvé měl sám pro sebe.

Nemyslím si, že by ho někdo jiný někdy vědomě sledoval.

Pro své současníky byl buď bláznivý podivín, který je často rád sám a propadá svým náladám, nebo buřič, který vede stádo svých obdivovatelů a oni uskakují před jeho odvahou.

Sledoval jsem ho jen já, já, který věděl, co se jednou z Máchy pro národ stane.

Puchýře na šlapkách se mi už od karlštejnské cesty zahojily.

Byl jsem čistě oblečený a založil jsem si z jednoho sešitu svůj „máchovský“ zápisník.

Černá skála nad vodou připomínala temný hrad. Divoká tráva na skále mu dodávala exotický vzhled. Prázdná okýnka bašty hleděla v soumraku jako oční důlky v lebce.

Nad Vyšehradem se ještě netyčily věže svatého Petra a Pavla.

Dílem osudu právě kousek od své oblíbené skály bude od roku 1938 Mácha věčně spát.

Teď je ale živý. K zbláznění živý. Chce tvořit, jen ještě neví, jak přesně. Rád bych věděl, co se mu tenhle večer honí hlavou. Je to dost horký večer a on je tady sám.

Zrovna dnes má asi v hlavě úplně jiné věci než holky.

Jiné věci než studium. To je na něj moc nudné a kostnaté.

Zašel až k okraji skály. A přesmýkl se přes polorozbořenou zídku hradiště. Připadá mi jako duch. Jako kdyby ve svém těle měl někoho jiného. Teď vztyčil ruce nad hlavu. A teď upažil. Jako by někomu vyhrožoval.

To, co dělá, jeho současníky děsí. Ale já tuším, co předvádí. Pozdější badatelé tomu říkají, že vstupuje do jiného prostoru. Nebo že má snové vize. Halucinace.

Takhle se ho tady lekli měšťáci, co se sem chodí procházet. Klepali si prstem na čelo. Blázen! Takhle tady vyděsil své přátele, třeba Václava Macha. Sem vodil občas i Karla Sabinu.

Najednou povyskočil. Něco vykřikl. Ne, není psychopat. Je vysoce senzitivní. Trochu z téhle „nemoci“ mám taky.

Je jenom přehnaně citlivý. Vidí napůl tak, jako by byl ve snu. Jeho nemoc se jmenuje fantazie. Přehnaná obrazotvornost.

Třeba teď – před očima mu ožívá kníže Krok. Ten, který tu založil hradiště. A teď – má před očima knížete Vratislava, který tu taky v 11. století sídlil.

A proč občas křičí?

Baví se s nimi. Umí mluvit s jejich duchy. A taky potřebuje někde vykřičet svůj vztek, že žije zrovna v téhle době. Romanticky touží patřit do jiné doby, do minulých časů, kdy Čechy nebyly německé. Metternichovské. Oslabené. Kdy žili hrdinové. Slavní Slované. Rytíři, o kterých jako kluk četl.

Jestlipak se mu to taky splní, jako mně?

Tohle snění máme taky podobné.

Mně se ale přechod do jiného času povedl.

A jemu… možná… později.

 

 

Konečně mám dalekohled! Teď potřebuju vhodnou pozorovatelnu. Abych se na Máchu mohl podívat zblízka. Aby mě nikdo nenačapal. Nikdo by nepochopil můj historický voyerismus. Šmíruju giganta, no. Nebo minimálně člověka, ze kterého jeho dílo a obdivovatelé giganta udělali.  

Jistě. Jeho tvář nevypadá tak vyčerpaně a staře jako obličej Jana Křtitele, který vydávali za jeho podobiznu. Je to mladý muž s prvky zralosti v obličeji. Teď ještě nosí vousy typu neholené strniště – proti současnému zvyku. Muži se holí.

Ty vousy má na protest. Jestlipak mu paní matka doma nadává?

Proč si je ještě nechává narůst? Protože ho inspirovali revolucionáři z Polska. Taky potulní tovaryši z cest. Četba rytířských a zbojnických románů. Divoký středověk. Shlíží se v časech přemyslovských knížat a králů.

Asi si svou podobu, jak ho začínám poznávat, pečlivě zvolil. Všechno, co Hynek dělá, dělá proto, aby ho ostatní považovali za výjimečného. Mácha je vlastně taková superstar z 19. století. Pozér. Všichni, kteří sní o slávě, jsou takoví.

Další příčina, proč je zarostlý a neudržovaný, je, že chce působit nespoutaně.

Sám sebe popsal, že má trochu křivý nos. Nepřipadá mi. I když se dalekohled míhá, zkresluje, přesto studuju každý jeho rys. Jak dlouho se o jeho podobu vědci hádali?

Je to hezký mladík. Kdyby nebyl tak svůj a výstřední, dívky by na něj letěly. Později to tak bude, až bude hrát divadlo. Už brzy to přijde.

Vlasy má opravdu tmavé, ne černé. Trochu hustší obočí. Do očí mu moc nevidím, to musím zblízka. Snad jednou… ale nesmím se prozradit, změnil bych historii.

Má i snědou pleť, jak zapsali později jeho současníci. Snad měl opravdu kořeny někde na jihu. Třeba za Karla IV. sem nějaký jeho předek přišel z Itálie jako řemeslník – nebo… dvorní umělec?

To neobyčejné na Máchovi je ale uvnitř. V jeho povaze. Inteligenci a nadání. V jeho obrazotvornosti.

 

 

Sledoval jsem ho až do Ungeltu. Znova jsem u zdroje.

Jedenadvacetiletý mladík chce se svou ctižádostí a se svým nadáním proniknout mezi buditele. Scházejí se tam v domě u Komárka, zřídili si tu jakousi klubovnu, spíš kavárnu. Chtějí z ní udělat centrum národního života, jak zjistím později.

A on je neuvěřitelně chtivý dobývat svět. Uvnitř sebe skrývá oheň. Chce dokázat, že patří mezi ně. Už teď nosí v hlavě, jaké verše bude psát. Nosí tam náměty. Popíše český národ. Stvoří národopisné črty ze svých toulek po Čechách. To už teď všechno ví.

Viděl jsem ho, jak louská Byronův romantický epos. A polského romanopisce Mickiewicze. Touží být jako oni. Jako Walter Scott. Občas zapomene, že je v Praze a ocitá se v těle postav Ivanhoea nebo Quentina Durwarda. Chová se pateticky, jako oni. Cítí potřebu psát o velkých postavách z historie. Nešťastných postavách.

Někteří umírnění vlastenci se mu vysmívají – že to přehání. Že je moc radikální. Výstřední. Že chodí s hlavou v oblacích.

Je ještě příliš mladý. A oni si myslí, že jeho bouřlivé nálady a myšlenky nemůžou současní lidé číst. Že to českému národu nic nepřinese. Uvidíme… nemůžou tušit, co vím já.

Jsem u samého zrodu. Pokud vím, zrovna přestal psát německé verše. Hltá česká slova. Jungmann tvoří český slovník. Presl botanické názvosloví. Vlastenci se předhánějí ve spojování slovanských slov, která jsou pro češtinu až moc šroubovitá, neobratná. On je taky někdy používá. Ale mnohem víc mu do uší lahodí krátká, libozvučná slova.

 

Tichost svatá kryje černý les,

Tiše dřímá, tíše celá ves,

Na niž jasně Luna svítí bledá…

 

Rád používá slova jako hrad, hvozd, mech, skála, už teď má rád noc a hvězdy. Rád používá přídavná jména jako temná, tmavý, noční. Tichý, mrtvý a bledý.

Tohle všechno už je v jeho prvních básních. Ještě nevychází Kwěty pana Tyla. Vychází naučný Vlastimil. Taky Tylův. Má vzdělávat národ. Ne ho děsit temnými myšlenkami. Taky vychází vědecký časopis Krok. Tam píší články Purkyně, Jungmann a Presl.

Ano, všichni kolem Máchy se snaží vzdělávat a povzbuzovat poněmčený národ.

A on? Nemají ho rádi. Protože nechápou, co on už teď má v hlavě. Myslí si totiž, že nestačí chlácholit národ, popisovat zvyky a líčit pozitivní obrázky o českých hrdinech.

On by chtěl vytvořit něco, co spojí jeho lásku ke každému kousku jeho domova se světem. S Byronem, s šokujícími tématy. On chce psát o zločincích. O vraždách. O krvi. O kostlivcích. O velkých citech. Má to prostě v sobě.

A ostatní nerozumí tomu, proč chce psát tak pochmurně.

 

Tichá noc krajinu krýje

dvanáctá hodina bije

tíše mlčí starý chrám.

Hrozně z věže sejček skučí

mezi hroby vichr fučí:

já pak v chrámě stojím sám.

 

Kolikrát má ve svých básních smrt a hrob? Smutek a žal. Zklamanou lásku. Už teď se rodí velký básník. A já musím najít způsob, jak navštívit tu jejich tajnou kavárnu.

Neznají mě. Můžou mě považovat za tajnýho. Leknou se a přestanou se přede mnou bavit. Rád bych slyšel, co si povídají. Jenže… štěnice na odposlouchávání si tady nepořídím.  Musím doufat, že vynaleznu, jak jim být nablízku a nevzbudit hlavně v Máchovi podezření.

Verbíř mi ještě neprozradil můj úkol tady. Ale instinktivně tuším, že se týká nějakého Máchova tajemství. Rád bych o něm věděl všechno. Jako fanatický fanoušek o svém idolu. Potřeboval bych si s ním popovídat. Spřátelit se s ním. Jak to mám jenom udělat sakra?

Aby mi vyprávěl o svých duševních pochodech. O tom, co vidí, když píše. Odkud se v něm bere taková odlišnost od ostatních vrstevníků?

Dokud mi Verbíř neprozradí, proč jsem tady, budu se snažit všechno tohle rozluštit.

Je léto, prázdniny 1832, vzpomínám si, že Mácha by měl letos uskutečnit nějakou další zásadní cestu. Půjdu s ním. A snad na té pouti bude příležitost…

 

 

Někdy v té době jsem začal řešit nedostatky svého bydlení. Zatím to nesouviselo se zimou, ale s jídlem. Plynová bomba už mi došla. Nemohl jsem pořád navštěvovat hospody nebo jíst studenou kuchyni.

Z bytu jsem vždycky vyšel pootevřenými dveřmi, aby nikdo ze sousedů ani mžourkem oka nespatřil podezřelý předmět z budoucnosti.

Zvláštní bylo, že se nikdy nedivili, odkdy tam bydlím. Jak jsem se do bytu dostal. Jako by jim nějaká síla vymazala paměť. Ta žena s červenými tvářemi, s dítětem a dalším kulatým břichem. Pak vyschlý úřada, jeho hůlka brzy po ránu klepe po schodišti. Má stejně vyschlou ženu, jsou bezdětní. Ve vedlejším vchodu tluče bednář v dílně zřízené v suterénu.

Vylézá ven na ulici, štípe velká polena. Ze dvora se valí kouř. Pracuje s kladivem, vrtákem a nebozízkem. To je můj svět. Z moderního bytu ven do skutečnosti staré ulice. A pak po stopách Máchy.

Musím si dát do bytu zavést kamna, pokud se nechci přestěhovat. A stěhovat se nechci. Ale jak si nechat udělat kamna a neprozradit se? Sebemenší stopa po netradiční věci a jste prozrazení.

Musím najít zeď, za kterou je komín. Pak z té místnosti všechno sestěhovat do vedlejšího pokoje. Zbytek zamaskovat, přikrýt. Hrát si na průměrného měšťáka téhle doby. na kamnech se musí dát ohřívat, vařit a v zimě budu shánět otop a uhlí. Taky vodu na mytí si přihřeju.

Spokojený, že jsem to takhle vymyslel, jsem se vrhl do dalšího dne s Máchou.

 

 

Musím oslovit někoho, kdo se s ním často stýká, a nevzbudit zatím pozornost. Oslovím někoho, o kom si myslím, že o mně nezanechá v literatuře ani řádku. Kdo by to tak mohl být? Karel Sabina pomáhal vytvořit Máchův kult. Hynkův kolega ze studií Eduard Hindl, se kterým si nejčastěji dopisoval, to být taky nemůže. Václav Mach, který ke konci života sepsal vzpomínkový životopis a Mácha tam vystupuje, taky ne.

Jak se mám tedy posunout z místa?

Ta myšlenka mě žrala a pořád víc jsem myslel i na to, jak proniknout do raně vlastenecké společnosti. Co jsem o ní vlastně věděl?

Že fungovala jako spolek. Vlastenci získávali do svého kruhu nové členy. Setkávali se v bytech, kavárnách, v hospodách a počešťovali si jména.

Překládali z cizích jazyků knihy a vědecké spisy. Na venkově se zase setkávali na farách a v sídlech vlasteneckých šlechticů. Bylo jich ještě málo. Byli tak výjimeční, že stačilo, aby své smýšlení dali najevo a poznali se podle toho.

Jestli si to myslím dobře, měl bych se k nim dostat lehce. Jako nově příchozí vlastenec z venkova.

Při své vůbec první vycházce ven, která málem dopadla tragicky, jsem kočímu a jeho ženě namluvil, že pocházím z kraje chrudimského a jsem tady v Praze nováček.

Prostý kočí a jeho žena hospodyně si těžko mohli ověřit mou totožnost. Ale vzdělaní jazykozpytci, lučebníci, psavci a přírodovědci s divadelníky by si mě mohli dát přes známé zjistit. Stačí napsat list, poptat se a přijdou na to, že v chrudimském kraji nikdo žádného Jana Všehomíra Buděje nezná.

Musím se uvést chytřeji.

Přemítal jsem zrovna při procházce u hradeb, po kostkách zvonily podkovy koní, na ten zvuk už jsem si zvykl. Taky se tady denně zpívalo. No když nebylo rádio… Zpívalo se i německy, ale na trzích už dost česky.

Někde k písním zněly rozladěné housle.

Jinde kládynet. Ozval se i buben a basa. Zatroubila trubka.

Ty lidi tady zpívali většinou o tom, co vlastenci nesnášeli, ale co Mácha měl rád.

Byly to písničky o zklamané lásce, nevěře, loupežnících, černých rytířích a o válce. Řekli byste: odrhovačky. Někde jste je slyšeli skřehotajícím stařeckým hlasem, jinde zpívaly pradleny. Děti v košilkách. Studenti v hospodách.

 

Jedné noci když ten kněz

na modlitbách bděl

hrozný a strašlivý

k němu jest kůň přijel

na tom koni seděl

duch hrozně strašlivý

při něm dva diablové

hroznýma řetězy.

Ten duch byl obklíčen

rozličnýma hady

štíry, škorpiony

jeho tělo žrali…

 

Až takové hrůznosti zpívali kramáři, většinou starší dědové, koňaři, vysloužilci a jim podobní. Když vrzali, skuhrali a poulili na posluchače oči, hlavně děti a zbožné ženy měly vytřeštěné zraky a se zanícením poslouchaly.

Lidi mají přece rádi hrůzu a děs. Na druhé straně zlo a peklo přitahuje. Proč by jinak chodili na veřejné popravy? Nejen proto, že ještě nemohli zajít do kina.

Brousil jsem kolem domu, kde se scházívali vlastenci, přemýšlel jsem o tom všem a o navázání styku s některým současníkem, který mi o Máchovi něco blíž řekne, když se to přihodilo samo od sebe.

V zamyšlení jsem neuhnul trochu na bok a vrazil jsem do spěchajícího pána v hnědém obleku. Lekl se a upustil svazek knih, které se rozevřely po chodníku. Některým se ohnuly stránky z kvalitního papíru.

-„Mein Gott!“ zaklel si pán, o hlavu menší než já.

-„Promiňte,“ uniklo mi omylem česky ze rtů.

Muž ožil. Vzhlédl ke mně a uklidnil se.

-„Ach ták! Pane vlastenče! Tak krásně jste poprosil o prominutí česky, tak ryze!“ najednou se mi podbízel. Jeho přízvuk měl docela podivné německé zabarvení. Kromě německého prvku v jeho přízvuku ještě zněla snad polština. Poznal jsem v něm typ vlastence, který se česky teprve učil. V tomhle ohledu jsem měl skoro dvě století navrch.

-„Jdete snad taky na řeč s Frantou Šumavským?“ zeptal se bratr vlastenec vstřícně.

Rychle jsem zvažoval, co mu na to mám říct. Věděl jsem, že Mácha nahoře v bytě není, ale kdykoli tam mohl přijít.

-„Bude mi ctí, když nahoru půjdeme spolu. Prý má přijít dnes i sám Jungmann!“ chytil mě muž za loket a nasměroval mě ke vchodu do domu s kavárnou vlasteneckého spolku.

Polilo mě horko. Takhle jsem to nečekal. Život je asi o tom, že když o něčem moc přemýšlíme, nejlepší je se do toho vrhnout po hlavě.

Už jsme vstoupili za dřevěná vrata a šlapali ke kamenným schodům.

-„Budou debatovat ad fontes nového velkého slovníku českého!“ chvěl se mi u lokte vzrušením.

Vůbec se už nevyptával, kdo jsem, prostě spěchal nahoru a já se jednoduše svou ryzí češtinou projevil jako důvěryhodný spojenec. Čirý vlastenec, o kterém se nedá pochybovat.

Neměl jsem čas se vzpamatovat a už jsme klepali na dveře. Otevřel mladíček s vlasy do čela, měl sice korpulentní postavu, silný krk, ale čišel z něj elán.

-„Pane Tomíčku!“ oslovil mého průvodce dveřník.

Tak už to bylo tady. Jsem rovnou u zdroje. Bohužel si nevzpomínám, co vlastenec Slavomír Tomíček napsal. Pochopil jsem, že přišel do Prahy na studia z oblasti pohraničí, kde se u nich doma asi mluvilo německy, polsky, někdy možná česky.

-„Pane Jablonský!“ opáčilo mladíkovi korpulentní postavy Tomíček.

Divil jsem se, že se ze samého nadšení neobjali. Objetí dvou mužů se tu asi nepěstovalo.

Zato fanatismus a zanícení pro českou věc určitě.

Dveřník, pozdější kněz – buditel, nás dovedl do skoro zaplněné místnosti.

Čekal jsem, že se na mě jako na neznámého vetřelce upnou nenávistné, nebo aspoň podezíravé pohledy asi dvacítky mužů. Ale ti mě jen přejeli vítacím pokynutím a obrátili oči zpátky k trojici, která seděla u stolku u okna a nejspíš jim už před naším příchodem něco přednášela. Ten prostřední přednášející – znal jsem ho z obrázku v učebnici, ve skriptech – to musel být Josef Jungmann! Tak vida, na jeho přednášku o české literatuře jsem se teprve chystal. A on je tady! Nikdy předtím jsem ho sem neviděl přijít.

Ty nepovinné přednášky o zakázaných českých škvárech, jak by řekli Němci, míval v neděli odpoledne. Prý dokonce vybíral od horlivých mladíků jako Mácha jejich prvotiny, do další přednášky je přečetl a rozebral. Chodilo na něj provokativně nejvíc studentů filozofie.

Tak ten důstojný šedesátník byl hlavní mluvčí druhé generace obrození!

Měl už dost šedin, bledou pleť, na spáncích několik jaterních skvrn.

Ten o dvacet let mladší, hnědovlasý pán po Jungmannově pravici, to musel být asi Franta Šumavský. Pochopil jsem, že s Jungmannem spolupracuje.

A pak mi taky došlo, že oba pánové nám tu přednášejí o vznikajícím Slovníku česko – německém. Kolikrát jsem o tom povídal žákům! Kolikrát jsem se o slovníku musel učit na zkoušky.

Bomba. Jsem tady. Zase u zdroje.

A kdo je ten třetí muž?

Je mu okolo čtyřiceti, má kulatou tvář, vypadá trochu jako napapaný statkář.

To je Václav Hanka! Další, kdo Jungmannovi pomáhal hlavně se soupisem české literatury! Pokud si vzpomínám, pracoval v Národním muzeu. A snad neexistuje člověk, který by v mé době nevěděl o jeho slavné lži, o padělku Rukopisů Královedvorského a Zelenohorského!

Jenže prr! Tady to ještě není lež. Naopak. Je to pro vlastence božstvo! Nesmírně věří, že Rukopisy jsou pravé. Později poznám, že pro Máchu je to až přehnaně obdivovaný básnický majstrštyk starých Čechů!

Ti tři přednášejí. V češtině. V učené, kostrbaté češtině. I jim někdy ujede německé, občas i latinské slovíčko nebo vyjádření.

Přelétnu pohledem celý velký pokoj. Posluchači sedí na židlích, na stolech, někteří dokonce na podlaze opření o zeď.

Obdivují je. Připadá mi to tak trochu, jako když po revoluci přijel papež nebo dalajlama. Takový slunce svit mají v očích. Je jich tu málo, pravda. Ale program mají jasný – zasvětit do české věci další a další Čechy, ženy, novou generaci.

Proto potřebují slovník. Názvosloví. Básnictví. Divadlo. A později politiku.

Vtáhnou mě do přednášky, i když mluví strojeně a šroubovaně.

Mácha chybí. Nechápu, proč si nechal ujít takovou příležitost.

Třeba nemohl. On? Ten, který má tolik ctižádosti, že musí být všude první? Ten, který by se radši uhnal, než by přišel o každou demonstraci češství?

Odpověď na mou otázku přijde brzy. Stojím zrovna u zdi, už mě brní nohy, tisknu se k Tomíčkovi, nenápadně sleduju jeho nábožné zanícení, když Jungmann popisuje, jak loví stará česká slova z Veleslavína a z Bible kralické.

V tom okamžiku bez zaklepání vstoupí do pootevřených dveří Mácha. Sundává si černý klobouk, vousy už má trochu delší, proti holeným tvářím je to nápadné.

Působí neklidně. Jako by se chtěl každou chvíli na něco zeptat. Vrtí se a ošívá.

Na okamžik se mi zdá, že mě sleduje, ale byl to spíš letmý pozdrav Tomíčkovi a sklouznutí pohledu k Jablonskému.