Příběh Vilibalda Brože - úvod
2013
Stánků s medovinou, cetkami, preclíky a vyřezávanými dřevěnými hračkami jsem si většinou nevšímal. Chodil jsem kolem nich jako kolem nezajímavých překážek v cestě. Mě vždycky zajímali lidé a jejich osudy. Některým lidem z výrazu ve tváři osud přímo kouká. Je to nějaká stále živá zkušenost, kterou měli. A která jim do tváře vepsala nesmazatelnou stopu. A tak jsem jednou vedle všech těch dryáčnic a unylých mladíků spatřil za stánkem s medovinou a voskovými svícemi jeho.
Měl jednoznačně obličej se stopami prožité zkušenosti. Tvrdé zkušenosti. Po svých reportážích a článcích o cestování a o osobnostech to poznám. Jsem na podobné lidi, z nichž tryská osudovost, citlivější.
Ten stařík – jestli se neurazí – mohlo mu být kolem sedmdesátky – ten stařík na sobě měl nápodobu dlouhorukávého oděvu ze 14. století a na šedých, trochu delších a ulepených vlasech celkem komickou vysokou čapku.
K ostatním stánkařům a stánkařkám se mi vůbec nehodil. Stál pořád na stejném místě, jako by byl zvyklý bez pohnutí stát dlouhé hodiny někde na stráži. Zatímco ostatní klevetili, občas pokuřovali, pomrkávali na mobilní telefony a kolemjdoucí hosty tržnice, on tam stál jako socha. Jenom moudré oči… oči, co vědí nějaké tajemství… co vědí, co my nevíme.
Ty oči mu hrály. Hrály v mírném závoji z jemných vrásek.
-„Promiňte,“ oslovil jsem ho. Jeho šedivé zorničky na mě zvědavě pohlédly. Zůstaly ale klidné, klidné a vyrovnané.
-„Neviděl jsem vás už někde?“ položil jsem otázku, nejhloupější zběžnou otázku, kterou pokládají ti, co nevědí, na co se zeptat.
Měl šedou pleť a hranatý nos. Z pórů v kůži mu vylézaly drátovité zárodky vousů. Někomu by připomněl moudrého jogína nebo hindského bráhmana. Mně připadal jako válečník, který kolem sebe, nevím proč, viděl hodně bolesti. Jako veterán, který si užívá toho, že na rozdíl od kamarádů přežil a může sledovat živé motýly, proměny přírody a lidské malichernosti.
-„Mám nejlepší medovinu v kraji,“ promluvil nudným, ale pevným tónem. Pořád se ani nepohnul. Jenom očima zatěkal.
Pochopil jsem, že si musím u jeho stánku nejdřív něco koupit. Pak možná bude sdílnější.
-„Je dělaná za studena. Tři měsíce kvašená. S přídavkem nejjemnějších bylin,“ podbízel mi očima svůj výrobek.
-„Ochutnejte pravou recepturu králů,“ dodal a já poprvé v životě zatoužil medovinu ochutnat. Bez jakéhokoli mého gesta sáhnul po malém porcelánovém kalíšku – ne po plastovém – a odlil mi malou ochutnávku na dno. S tichým úsměvem mi kalíšek podal.
Už vím, ještě mi připomínal čaroděje. Čaroděje bez bradky a knírů.
Okusil jsem ten nápoj vyvolených. Nechutnala zle.
Podal jsem mu kalíšek zpátky a připadlo mi, že musím něco pronést.
Visel na mně těma očima, co hodně viděly.
-„Delikátní,“ prohlásil jsem, -„dejte mi dvě láhve,“ automaticky jsem sáhl po peněžence.
Pomalu odebral od řady lahví dvě a vložil je do plátěného sáčku.
-„Dvě stě šedesát,“ natáhl sáček ke mně a já ho poslechl.
Znovu ze sebe udělal sochu.
Ale já už jsem ho nechat na pokoji nechtěl. Ten člověk skrýval tajemství. Možná velké téma pro můj nový příspěvek do populárního historického magazínu.
-„Obchod už jsem s vámi uzavřel,“ pousmál jsem se. –„Teď jste na řadě vy,“ vyzval jsem ho.
Dělal, že ho to nezajímá.
-„No tak,“ mlaskl jsem, -„že už jsem vás někde viděl?“ zopakoval jsem svou první otázku.
-„Pokud ode mě pravidelně nakupujete med, tak možná,“ odbyl mě ironicky.
Nedalo mi to. My lovci osudů už jsme takoví.
-„Že by bývalý voják? Nebo letec?“ odhadoval jsem hranici, kam až si můžu dovolit zajít.
Mlčel. V očích se mu zalesklo podezření. Proč to ten člověk chce vědět? Pochopil jsem, že byl zvyklý žít v neustálém podezření. Možná v podezření, že někdo odhalí jeho minulost.
Naklonil se blíž ke mně.
-„Běžte pryč, prosím,“ prošpikoval mě pohledem. Tím mě jeho osoba jenom víc lákala. Tají něco, co nechce prozradit.
Naneštěstí mě do zad dloubla rodinka, která si chtěla ozkusit medovinu. Okamžitě se toho chytil a věnoval se jim.
Mě se ale nezbavil. Podle čísla stánku a IČA jsem si ho lehce našel. Jeho jméno.
Vilibald Brož. Poeticky znějící jméno. Je pravé? Vilibald je germánské přízvisko. Hledal jsem na internetu. Zavolal několika všudybylům z branže. Slídil jsem ve zprávách z minulých let. Nic. Ani zmínka o Vilibaldu Brožovi. Třeba si opravdu změnil jméno. Oholil knír. Co já vím.
Pořád mě na něm něco lákalo. Ten člověk není jen mlčenlivý medař. Jenže… jak se mu dostat na kobylku?
Pak mi svitlo. Vzal jsem auto, diktafon a foťák. Taky pět sklenic se šroubovacím uzávěrem. Musím na něj přes med.
Jak asi žije? Představoval jsem si romanticky zapadlou chaloupku ve stráni. Na plotě hrnečky. V zahradě opečovávané jabloně a švestky. V každém rohu umělecky vytvarovaný úl. Hlavní včelstvo bude mít v maringotce v lese. Stovky šuplíků se včelami. Na zimu jim dává melasu a hordu cukru. Stará se o ně jako o vlastní děti. Zatepluje úly. Bojí se, aby nepomrzly. S příchodem jara se rozbzučí tisíce létajících váčků. Startují na rozkvetlé kočičky a blatouchy. Pak na pampelišky.
Viděl jsem Vilibalda Brože sedět na starodávné lavičce a pozorovat proměny počasí.
Říkám, jen jsem viděl.
Skutečnost mě překvapila ještě víc.
Vilibald Brož žádné včely neměl. Žádné úly. Neseděl na starodávné lavičce. Ani neobýval chalupu pod strání.
Žil v garsonce ve starém činžáku, který v té obci postavili za komunismu pro dělníky z dávno zkrachovalého státního podniku. Když mě vpouštěl dovnitř, čekal jsem leccos, třeba chodbu plnou lahví s medovinou. Namísto toho jsem přišel do chodby, kde místo obrázků a tapet visely zažloutlé mapy, pohlednice a fotografie. Na poličce stály jedny zánovní a druhé oprýskané boty.
Sešlapaný koberec na podlaze. Pootevřená koupelna s vanou, pračkou a umývadlem. Holicí potřeby a parfém s kartáčkem na zuby pečlivě srovnané.
A v samotné ložnici, která sloužila za obývák i jídelničku zároveň, mě čekalo největší podivení. Úzké vitríny plné knih v různých jazycích. Vedle nich zachovalý psací stůl se zaklápěcí deskou, na něm rozepsaný rukopis. Plechovka nacpaná propiskami a pery. Rozečtený Kierkegaard. Sice zaprášené, ale podivuhodné figurky, fotky, další mapy, pohlednice a výstřižky z novin.
A za rohem úzký kout kuchyňky se sporákem, miniaturní linkou a několika hrnci a příbory.
To byl kutloch Vilibalda Brože.
Podíval se na mě s pochopením.
-„Čekal jsem, že jednou přijdete,“ řekl bez vzrušení. Odsunul mi židli s vyřezávaným opěradlem.
-„Dáte si kávu s medem? Cukr nemám,“ prohlásil ironicky.
Štětinky vousů měl dnes čerstvě oholené.
-„Kdybyste s tím medem raději čaj,“ poškrábal se v šedinách s lysinou na temeni jako mniši, -„nesmělo by vám vadit, že není sáčkový. Čaje si vyrábím sám,“ zdvihl prst. Snad čekal pochvalu.