Zápecnictví a davomilství
Lidé si bývali blíž. Společně se bavili, oslavovali a na venkově i ve městech se scházeli v hospodách. Byl to živý kontakt živých lidí. Teď se nejvíc nosí zápecnictví. Pojďme ho trochu prostudovat. Lidé jsou zalezlí doma u stažených filmů. Ulice jsou jenom pro přiopilé turisty. Restaurace zejí prázdnotou. Na návsi se jen mrouskají kočky. Zábavy, festivaly, večírky a sportovní akce mnohde skončily a mladí se jim smějí. První co mě napadne - je nedostatek peněz. Není na zaplacení živé kapely. Není na víc než pět piv. A tak si dvě rodiny napojí reprobedny k notebooku, vytáhnou zahradní gril s čím dál tím menšími flaksami masa, manželky upíjejí levné víno ředěné vodou, děti sledují pirátsky stažené filmy a dospělí si u praskání oleje pouštějí elektronickou hudbu. Zmizely ochotnické spolky - ne všude. Ale tam, kde jsou, představují sektu nadšenců. Mladí si radši k jointu koupí lahev vodky a sjedou se v plechové čekárně. Co oddělilo lidi od lidí? Všichni sedí doma za pecí a nic se neděje. Jsou rozčarovaní nebo zklamaní z politiky?
Je to proto, že se svět smršťuje? Že technologie nám odebírají pocity? Se společenským životem je to podobné jako s vlastenectvím. Pokud mi to něco nedá, tak tam nepůjdu, říká si každý, když vybírá událost, které se zúčastní. Ve starých kronikách skoro každé obce jsou černobílé fotografie z vesnické hospody, kde je lokál zaplněný a muži tam živě diskutují u piva. Gestikulují, křičí, hrozí a pomlouvají se navzájem. A proč? Protože v době, kdy byly ty fotky pořízené, neměli lidé jinou zábavu než tu, když se někde sešli, někoho pomluvili, o někom dělali drby, kvetlo kuplířství a lidové trestání hříchů. Děti bavila loutková divadla a pojízdná kina. Hráli si s klacíky a vlastoručně vyroběnými hračkami ze slámy, dřeva a hlíny.
Ano. Dnes máme dostatek všeho. Dostatek zboží v regálech. Jsme přehlcení knihami. Tématy a filmy. Můžeme se opíjet v hospodách. Navštěvovat jenom akce, které si vybereme. Kdybychom si denně pustili deset dvouhodinových filmů, máme celý den zábavu. A to nepočítám hry, hudbu a virtuální cestování. Dostatek materiálna nám ale vřelý lidský kontakt nevrátí. Internet a stovky televizních programů simulují lásku, víru a napětí. V jeden den můžeme projít miliardou vjemů, kliknout si na milion míst, proto jsou technologie zároveň požehnaným propojením světa, zároveň však žroutem času a mezilidských vztahů.
A na závěr jedna moje vzpomínka. Vzpomínka na Champs Elysees v horkém červenci 1997. Na večer, kdy v mistrovství světa ve fotbale zvítězili domácí Francouzi a šli to v počtu dvou milionů oslavit na bulváry. To bylo srdcí spojených jediným zážitkem, nadějí, hrdostí a vlastenectvím. To bylo vřelosti, společného jásání, objímání a uvolnění. Serotonin kolem prýštil v gejzírech. A mně bylo v davu moc dobře. Ten dav nectil Hitlery ani Staliny. Ten dav slavil a překypoval láskou. A já mám rád láskyplný dav. Jsem tak trochu davomil. Tím si léčím zklamání z odlidštěného světa a ze zápecnictví. Působí to jako lék. Zkuste jít do davu, který spojuje dobrá věc...