Kniha o životě

Chci vyhrát sám nad sebou, nechci jim nic říkat. A v čase, který mi zbývá, napíšu konečně tu knihu, která lidem na světě chybí.

            Proč bych měl jediný den, jedinou hodinu, které mi ještě mé zdraví dovolí, věnovat něčemu jinému? Musím v sobě najít dost síly, abych překonal soucit sám se sebou a se svými bližními. A abych zvítězil nad strachem. Nad strachem z blížící se smrti. Život vyprší a možná se jenom trochu pohne vzduch. To, co zůstává, je dílo. Dům. Nebo socha. Obraz. Židle. Já jsem chtěl vždycky stvořit knihu.

            Z obyčejného balkónu v obyčejných Čechách pozoruju neobyčejné hvězdy. Člověka odlišuje od zvířat, že hvězdy nejenom pozoruje a bojí se jich. Ale taky nad nimi může přemýšlet. O tom, co v životě zkazil. Proč se vydal zrovna směrem, kterým se vydal. O tom, co v životě dokázal. O tom, jaký by byl, kdyby se narodil v Galileově době. O tom, jaký by byl, kdyby se narodil v době pátého indického království pod pomerančovníky.

            Je tam daleko ve hvězdách opravdu život? Je skutečně nejhezčí první láska šeptaná pod nedozírnem hvězd? Jak to vypadá na obydlené planetě v souhvězdí Orionu?

            O tom o všem můžu přemýšlet na obyčejném českém balkoně.

            Balkóny taky žijí vlastním životem. Odehrávají se na nich balkonové scény. Balkonové dýchánky. Balkonové lásky, snění, hádky, balkonové soulože.

            Vždycky jsem k životu potřeboval poněkud větší prostor než balkon. Přesto jsem na balkoně skončil a přemýšlím na něm pod červencovými hvězdami o své krátké budoucnosti.

            Nosím si nevyléčitelný nádor v hlavě už dva roky. Zjistil jsem to teprve nedávno. A tak si spolu s nádorem, který žije vlastním životem, přemítám o konci.

            Jaký asi je… konec? Vydržím to neprozradit rodině? Budu ten zbývající rok vážný nebo šílený? Bude mě to bolet? Co všechno se dá za jeden jediný rok stihnout? A co všechno promarnit?

            Miluju široké volné prostory. Pláně. Zvlněnou krajinu. Louky. Pobřeží. Lesy. A přitom tu sedím na balkoně a možná čekám na létavici. Padající hvězdu. Padá a něco nám přináší. Někomu bohatství, někomu zradu.

            Co očekávám já? Snad inspiraci pro neobyčejnou knihu, kterou chci za ten poslední rok ještě napsat. Písemné umění se prý vyčerpalo. Je tolik knih, že už nikdo o nové nestojí. Nikdo nové nevymyslí. Všichni spisovatelé jen přejímají od těch dřívějších. Přestává se číst. Filmy a klipy stačí. Nový Dante už nepřijde. Nový Kafka. Jen vykrádačky už sepsaných námětů, lásek, vražd, zrad a nadějí. Jen převzaté vidiny minulosti a budoucnosti. Věčný, opakující se souboj Dobra se Zlem. Nic víc.

            A já tu sedím na počátku jednoho tisíciletí, nepatrná částečka v dějinách, ještě nepatrnější na světě se sedmi miliardami lidí, neviditelné zrnko ve vesmíru.

            A to jsem studovat literaturu. Slohy a styly. Věty a slova. Platóna, který říkal, že slova a věci spolu souvisejí. Platóna, který říkal, že zvuky a slabiky souvisejí s tím, jak věc vypadá. Platóna, který tvrdil, že kůň je to jediné správné slovo pro tvora s kopyty, hřívou a tažnou silou. To jsem studoval myšlení lidí. A nejen na univerzitě. Jsem typ člověka, který studoval lidi a jejich příběhy, poklesky, nenávisti a neřesti i mimo fakultu.

            Fanaticky jsem naslouchal historkám starých lidí o dobách, ve kterých jsem ještě nežil. Poslouchal jsem příběhy alkoholiků, nešťastně zamilovaných, zklamaných manželek, naivních slečen. Řidičů, bláznů, pokrývačů. Taky zkazky lidí, kteří někdy někam vycestovali.

            Možná byl můj život příprava na sepsání knihy, kterou se chystám stvořit. Možná je celý lidský život příprava na vrcholné dílo. Ať je tím dílem cokoli.