Vlastenectví 2012

Říkáte si - proč by měl ten blázen řešit prázdný pojem. Nějaké vlastenectví. Pchá! Většina mladých chce přece žít jinde. Náš hokej se zhoršil. Nefandíme už tolik. Nikdo nevolá - sláva Čechám! Nad geniálními díly Karla Čapka se děti nudí. Hrady a zámky navštěvují cizinci. Skutečně českých výrobků a značek je jen několik. Většinu jsme prodali nebo dali Japoncům, Číňanům a Američanům s Němci.

Takže - skutečně prázdný pojem?

Povím vám, že celý rok 2012 jsem se jako vlastenec cítil aspoň já. A se mnou hrstka nadšenců. Proč zrovna v roce 2012, který právě končí?

No přece - uplynulo 70 let od heydrichiády. 70 let od činu, který jedni vnímají jako hrdinství, kterým jsme dokázali světu, že jsme plnohodnotný národ, druzí jako rozpoutání vražd a vyhlazování národa.

A jak to vnímám já?

Byl jsem letos mnohokrát hrdý. Vím, vystudoval jsem historii. Ale nevěnuju se jí naplno. Zato letos jsem se mohl hned mnohokrát cítit jako vlastenec. Poprvé, když jsem byl v dejvických kasárnách vzdát hold štábnímu kapitánovi Václavu Morávkovi.

Víte, kdo ten muž vůbec byl? Říkalo se mu Zbožný střelec. Nikdy se nevzdal gestapu, které ho mělo dlouho na seznamu jako jednoho z nejnebezpečnějších nepřátel. Fungoval jako spojka mezi českým odbojem a odbojem v Londýně. Spolu s Josefem Mašínem a Josefem Balabánem tvořili neohrožené Tři krále.

Chtěl jsem se o tom hrdinovi letos dozvědět víc. Existují ještě otvory po kulkách ve staropražských domech, kudy se několikrát prostřílel z obklíčení. Připomíná ho jen skromný pomníček. A hrdý odpor. Je každý, kdo odporuje, pro český národ banditou? Tak to jím musím skoro být taky.

-

V květnu jsem byl v Thomayerových sadech v Libni na rekonstrukci atentátu na Reinharda Heydricha. Na louce tam stál mercedes SS 3, kousek za ním dvojník samotného Heydricha. Dále polní kuchyně, lazaret, byly tam k vidění výstroj parašutistů i technika z druhé světové války. A dvojníci Gabčíka s Kubišem.

A opět - vnímáte Gabčíka a Kubiše jako bandity nebo jako hrdiny? Pokud znáte fakta, co s námi chtěl náš soused, německá třetí říše, udělat, musíte je vnímat tak jako já. Potom navštívíte nejen cestu mezi zámkem v Panenských Břežanech, kde Heydrich bydlel a odkud denně vyjížděl na Pražský hrad, ale i místo atentátu v Kobylisích, procházíte kolem domů, kde čeští vlastenci schovávali parašutisty a jste hrdí. Hrdí a smutní zároveň.

Jak by to s námi bylo dnes? Zvedli bychom se od svých seriálů, piva, ze svých hypermarketů a šli s nasazením života pomoct?

Asi ne. Jen několik nadšenců. Jen ti, kteří si takových hodnot, které ctili ještě naši dědové a babky, upřímně váží. Jen ti, kteří mají svůj vlastní rozum a názor. A nevymlouvají se na čtyřicet let komunismu, že prý nás to od vlastenectví odpoutalo...

Já vám řeknu, že víc než celých čtyřicet let komunismu, nás od vlastenectví odpoutalo posledních několik let, kdy se krásně přizpůsobujeme stylu filmů, seriálů, no zkrátka celé moderní době.

Děkuji moc těm nadšencům, kteří mě také pozvali na pietní uctění obětí heydrichiády v Mauthausenu. Ale o tom v příští kapitole.