Moje vzory

Nebudu se bořit do své čtenářské historie, kdy jsem louskal na gymnáziu a pak na fakultě Kafky, Eca, Solženicyny a Viany. Prozradím vám, kterými romány jsem žil v poslední době. Které příběhy mě ovlivnily. Které literární konstrukce mě nadchly tak, že je považuju za opus magnum, velká díla.

Zrovna se brodím dílem Suttree od Cormaca McCarthyho. Suttree je chytrák. Vyvrhel. Rebel bez příčiny. Žije jako podivínský bezdomovec na hausbotu na řece Tennessee. Je mu zrovna tolik co mně. Netrápí se zítřkem. Netrápí ho bída. On prostě žije, užívá si, prochází městem Knoxville, jeho putykami, zákoutími, negerskými slumy, odpadky zanešenými břehy řeky. Setkává se s dalšími podivíny - vzteklými pouličními kazateli, s kozím mužem, s děvkami, opilci, vyvrheli a snílky. Živí se jako rybář, hledač mušlí a perel, je to pozorovatel jižanské bídy v Knoxville na počátku 50. let 20. století.

Proč si tuhle knihu přečíst?

Nejdřív ji nenávidíte, protože je přeplněná básnickými obrazy, líčením bídy, zatracení a špíny života. Ale pak se z vás stane stejně uvažující povaleč. Chcete se poflakovat životem stejně jako Suttree. Chcete být nezávislí na institucích. Chcete se svobodně toulat po ulicích, putykách, plout po řece, snít sny o zbohatnutí. Chcete se nechat s ptačí pohozeností řídit osudem a vykašlat se na povinnosti.

Podle mě je to i kniha o touze po volnosti, velká oslava života. Oslava přežití v jakýchkoli podmínkách. A má úcta - ten metaforami přeplněný jazyk! Určitě bych knihu doporučil náročnému čtenáři.