Proč záhady
Proč jsem si vybral pro své texty zrovna záhadno? Proč pitvám mystično? Proč tajuplno? Proč prý ten člověk nepíše o vztazích, sexu a obyčejných vraždách? To je stejné, jako kdybyste se vinaře zeptali, proč pije s takovým gustem dobré víno. Někde ve mně musí být schovaný gen, docela malinký geníček, takové třetí oko, a to oko vidí a cítí ty magické věci a záhady. Tajuplno mě přitahuje. Ne sci-fi a ufologie. Ale záhady skryté v hloubce českých lesů. Velmi často se moje příběhy odehrávají v lesích. Jako bych cítil pravěké keltské a germánské učence, šamany. Jako bych před sebou měl vidinu neobyčejnosti palouků, pasek, pahorků, údolí, meandrů řek, potoků, jeskyní a jezer. Jako bych vnímal magickou moc stromů, hub a bylin.
Je to ve mně prostě zakódované. Stala-li se někde vražda, jako třeba v Polné, musím tam přespat a nasát atmosféru. Spal jsem na židovském hřbitově. Taky jsem nocoval uprostřed ledna v lese. Luštím postavení hvězd, slýchám tajemné zvuky, rád se bojím o samotě v lese. Zavřu oči a představuju si lidské osudy. Tragédie. Lidice. Mučírny. Věštírny. Hrady a sklepení.
Tak proto. Taky proto, že mě nebaví bavit se o vztazích, nakupovat v obchodech značkové výrobky, jezdit na grilovací plážové dovolené či trumfovat se, kdo má lepší mobilní telefon. Tahle demokracie není pro mě. Já radši prožívám ty svoje fantazie. Tak třeba... Máchovo Kokořínsko. Milovníkům záhad a ponuré gotičnosti doporučuju. A hlavně zjara nebo z podzimu. Věřím Máchovi, že se sklepením hradu Houska dostal do jiného času a prostoru. Věřím, že na Bezdězu v noci viděl rej duchů. Kokořínsko je plné pískovcových skal a skalních bytů. Borovic, rybníčků, stezek a močálků. Úvozových cest a magických křížků i kamenů. Jdete lesní stezkou k Housce a připadáte si jako ve středověku. Jen jen na vás vyskočit lovec na koni. Ve skalním bytě bydlí dlouhovousý poustevník, pod dubem sedí divá žena, a když se přiblížíte, za chechotu mizí. No a když vstoupíte do hradu Houska, kdo vám opravdu zaručí, že tahle podivná budova nebyla postavená proto, aby zadržovala výstup čertů, belzebubů a rarachů na svět?
Stalo se mi to tam jednou z večera. Bydlel jsem v starém dřevěném domku ze 17. století, bylo zrovna svatého Václava a já se vracel od pískovcových skal řečených Poklice. Zastavil jsem u jakéhosi rybníčku. Na hladině byly lekníny. Už se sešeřívalo. Nejelo jediné auto. Silnice se rozdělovala. Jedna vedla dál do vesnice, kde jsem bydlel, druhá zatáčela ke skalám. Šel jsem k těm skalám. U břehu rybníka se tiše pohupovala opuštěná loďka. Lesy byly tmavé a zádumčivé. Tu jsem ve skalách uviděl několik oken. Skalní byty! Kdo a proč je tu vůbec tesal? Byl to chuďas, který neměl na stavební materiál? Nebo je tu vysekal náruživý milovník turistiky jako originální zajímavost? Dráždilo mě se do bytu podívat. Vůkol ani živáčka. Lístek se nepohnul. Objevil jsem do pískovce ražené schůdky. Šplhal jsem k oknu. Procházelo mnou mrazení a brnění, podobné, které v knize Reje mizerníků pociťuje záhadolog Aleš Hyxa, podobné, které má mé alter ego Hynek Nox.
Ukrývá se ve skále zločinec? Nebo bezdomovec? Najdu tam rituální obětiny? Nebo lidskou kostru? Spatřím nadpřirozenou bytost?
Vstoupil jsem do příšeří skalního příbytku. Bylo tam několik komor, které propojovala úzká a studená chodba. Pravda... vrah, kostra ani obětiště tam nebylo. Ale v mé představivosti ano. Stejně jako když jsem spal na místě vraždy Anežky Hrůzové a čekal, že aspoň přízrak dávno mrtvého vraha mě navštíví. Nejde o to, že by nadpřirozeno existovalo. Nechci vám podávat důkazy o podivných bytostech. Chci škádlit fantazii. Říkat, co by kdyby. Nechci, abyste ode mě četli, jak jsem si našel milenku a stál ve frontě u pokladny, v ruce držel igelitku a v hlavě měl, kolik piv večer vypiju a jak se na mě za to stará naštve a bude mi taky nevěrná a ... STOP! Právě o tohle jde. Dobrodružství představivosti! Život je tak krátký! A já si ho chci užít. Bát se. Škádlit geny a buňky. Objevovat. Prožívat. Záhady i nezáhady. A díky této hře, díky tomuto sportu, jsem šťastný. Opravdu a upřímně šťastný.