Druhá ukázka 2013

Kuše

 

-„Nenechte se splést zbojnickými romány, pánové,“ řekl oběma nadšenec na zbraně, velitel spolku Militaria Ost, Patrik Mour.

Jeho domek na předměstí byl vlastně takovou malou expozicí nožů, dýk, luků, modelů pistolí, tanků, letadýlek a uniform.

-„Něco na tom šípu nesedí?“ zeptal se znepokojeně Dominik.

-„No především už to, že mi tady tvrdíte, jak vám tím šípem prostřelili okno,“ zatěkal očima odborník a pro něco se natáhl.

-„Tohle je typ zbraně, jenom typ, ze které ten šíp někdo vystřelil,“ sundal z jedné ze skříní nástroj podobající se tomu, co držívají v ruce princové v pohádkách.

-„Co to je?“ ztuhl Dominik. Prokop byl radši zticha a přemýšlel.

-„Kuše. Jenže ta, která vám údajně vstřelila tenhle šíp sklem do chaty, musela mít mnohem větší sílu. Tak 150 – 200 liber. A vidíte ten hrot na vašem šípu?“

Oba se soustředili na špičku.

-„Je z chirurgické oceli. Nejdražší typ hrotů do kuší.“ Osahali si ho.

-„Co to znamená? Někdo mě chtěl zabít?“ divil se Dominik.

-„Možná. Lov je kušemi a luky zákonem zakázaný. Tyhle věcičky se používají při sportu a pak… hrají si s nimi různí nadšenci,“ zhodnotil Mour a kuši odložil.

-„Kdo všechno může u nás vlastnit takovouhle kuši?“ vložil se do hovoru Prokop.

-„Na luky a kuše u nás není potřeba mít zbrojní průkaz. Proto si některé kuše může koupit prakticky kdokoli.“

Odborník se na okamžik odmlčel, jako by se zamyslel.

Dominik se nevěřícně hladil odloženou kuši.

-„A tu, ze které někdo střílel Dominikovi do chaty?“ zeptal se Prokop ještě.

-„Mhmm… tu teda rozhodně ne. Tohle byla vojenská kuše,“ prohlásil Mour rozhodně.

Oba na něho vrhli pohled.

-„Jak si můžete být tak jistý?“

Pousmál se.

-„To je jediný typ kuše, který může prostřelit okno. Víte, vojáci mají stále víc v oblibě pušky. Jsou výkonnější a vykonají třeba při ostřelování daleko víc práce než neskladná kuše. Ale existují přece jenom jednotky, které kuše používají.“

Prokop s Dominikem se teď podívali na sebe.

-„Už chápeš, proč jsem hned přijel za tebou?“ pronesl tiše investigativní novinář a vrátil se pohledem zpátky k odborníkovi.

-„Které jednotky?“ zeptal se.

-„Francouzské legie. Využívají kuše stále pro jejich bezhlučnost při střelbě, jestli mě chápete.“

-„Tak děkujeme,“ odlepil se Prokop od zdi a podal Mourovi ruku.

-„A ještě něco,“ zarazil je při odchodu. Otočili se.

-„Tím nástrojem dokážou lovci skolit obrovského jelena. Není problém s tím dostat člověka. Trefí to až na dvě stě metrů. Tak si dejte pozor.“

Vyšli k autu. Dominik nastartoval a vyjeli.

 

Investigativní žurnalista

 

-„Máš ponětí, proč by někdo dával najevo zrovna tobě, že se Felčar vrátil do republiky?“ zastavili na malém odpočívadle před Kamennou čtvrtí.

Dřív tady bydlívali hrnčíři a umělečtí kováři. Osada na sebe nalepených domků působila na návštěvníky jako město uvnitř města. Něco starého, co obklíčilo to nové. Vedla sem jen jedna cesta od řeky. Tu cestu kryly vzrostlé akáty.

-„Existuje víc možností,“ Dominik zachrastil krabičkou Tic-taců a nabídl Prokopovi.

-„Tak třeba první možnost?“ zeptal se Prokop a nechal si vysypat na dlaň tři malé bobulky.

-„V celé té kauze kolem jeho podivné dcery jsem před dvěma lety dost slušně šmátral,“ vložil si Dominik do úst bobulky a sledoval ještě uzavřenou hospůdku před nimi.

-„A možnost číslo dvě?“

-„Padl jsem asi před čtvrt rokem na svědka, který prý Felčara viděl v Kazachstánu.“

Prokop rozkousl jednu bobulku.

-„V Kazachstánu? Proč by Felčar utíkal zrovna tam?“

-„A proč ne? Je to mimo Evropu. Jsou tam velký prostory. Třeba si tam pro své přívržence mohl koupit pár kilometrů čtverečných půdy,“ testoval Dominik.

Oba sledovali, jak z hospody vylezl velký černovlasý muž, musel se ohnout v nízkých zárubních, odhrnul mříž a vyndal ven na chodník ceduli popsanou křídou.

-„Kristina otevírá!“ mrkli na sebe a vylezli z auta.

Úzkou starodávnou uličkou mířili k nízkým dveřím. Vysoký muž mezitím už zalezl dovnitř. Z druhého konce ulice vrávoral k hospodě stařík s keramickým džbánem na pivo.

Lokál nebo spíš lokálek byl stylově zařízený holými dřevěnými stoly a lavicemi. Bílé stěny zakončovala stará klenba a všude od stropu až po zem visely nějaké hrnčířské nebo kamenické nástroje. U sloupu uprostřed lokálku stál hrnčířský kruh.

Vysokán je s hrstkou nevraživosti pozdravil. Zrovna otíral u pultu sklenice.

-„Kristino! Asi tady máš hosty!“ křikl hlubokým chlapským hlasem dozadu za pověšený závěs.

Sedli si ke stěně u okna a pozorovali závěs. Ten se za chvíli rozhrnul.

Hnědě zbarvená atletická postava se zřetelným tetováním na krku, pažích a odhaleném břiše vykoukla přímo na ně. V té chvíli vkodrcal do lokálku dědek se džbánem.

-„No ahoj,“ švihla po těch dvou pohledem a neznatelně se usmála. Černovlasý dlouhán se o poznání víc zakabonil. Vzal si od staříka džbán a začal mu tam odtáčet pěnu.

Upnuté džíny podkreslovaly její cvičené nohy. Piercingy nejen v uších, ale i v obočí vynikly díky tomu, že měla černé vlasy do ohonu. Moravská holka s tatarskou krví z maďarských stepí. Kristina.

-„Pivo. Jednou alko pro Prokopa, pro mě nealko,“ oznámil jí Dominik.

Zatímco jim odešla natočit, vstoupili do hospody další tři chlapi. Pak čtveřice studentů a minilokál se ze dvou třetin zaplnil. Hosté tu sedávali klidně i na zemi nebo v létě na chodníku před hospodou. Chodili se sem zašít a nasát starou atmosféru komercí nedotknutých putyk.

-„Říkala jsem vám minule, abyste nejdřív dali vědět po netu, než se u mě stavíte. Andrej vás zrovna moc v lásce nemá,“ řekla polohlasně, když jim přinesla pivo a mrkla za sebe na přítele, který se nepřátelsky zazubil.

-„Uděláme ti trochu tržbu,“ zažertoval Dominik.

-„Navíc tuhle novinku do stránek Klubu nezapíšu. Tu si nechám jen pro nás tři, Kristino.“

Přelétla očima nově příchozí. Vypadali žíznivě.

-„Teď nemůžu. Vidíte, že se musím uživit. Sejdem se po zavíračce v Rossetě. Věnuju vám hodinku ze svýho spánku,“ pohodila ohonem a spěchala k výčepu.

-„Ten novej chlap jí nepřeje kapku dobrodružství,“ napil se Dominik a protočil panenky.

-„Ale nikoho lepšího s kontakty po celé republice nemáme,“ nadhodil Prokop.

-„Bůhví, proč se zašívá v téhle díře,“ pozoroval Dominik hosty.

-„Nechce být vidět,“ odpověděl mu na to Prokop a pořádně si lokl piva.

-„Tak z kterého konce začneme pátrat?“ promnul si prsty Dominik.

-„Už je ta Felčarova dcera na svobodě?“ napadlo Prokopa.

-„Petronila? Jo je,“ přisvědčil.

-„A víš, kde je?“ zkoumal ho Prokop.

-„Myslím, že vím."