Potulný karavan

 ( 2007 )

Už sedmý rok se toulám po světě v karavanu. Ani nevím, jestli jsem o tom v dřívějších letech snil, nebo jestli to bylo zkratové jednání po rozvodu.

Sjezdil jsem nejdříve všechny evropské státy, mám účtenky snad ze všech kempů, které cestou potkáte.

Setkal jsem se různými neuvěřitelnými typy lidí od horských pastevců přes kočující cikány až po bandity. Strach jsem nikdy neměl, protože jsem ho nechal doma. Domů jezdím jen k doktorovi a nechat si opravit vůz.

Jsem vlastně takový uprchlík od života. Nevím, jestli samotářského života někdy nechám. Nevím, jestli některá z cest nebude poslední. Nikdo mě nepotřebuje a já nikoho nepotřebuju. To je ideální forma života pro muže, který se zklamal. Pro člověka, který měl jednoho dne všeho dost. Dost příbuzných, dost práce, dost změn ve společnosti.

Často zastavuju i na odlehlých místech a kochám se samotou. Noční zvuky mě neděsí. Bojím se jen a jen lidí, a tak s nimi nenavazuju delší kontakt, než je nezbytně nutné.

Jedu si svým tempem, zastavím si, kde chci, prožívám, co chci.

V zimě obvykle jezdím na jih, v létě na sever nebo na východ.

Ani bych vám o svém volném životě nepovídal, kdybych nechtěl popsat člověka, se kterým jsem se jednoho dne nečekaně setkal. Dodnes o tom setkání musím přemýšlet a nikdy o něm přemýšlet nepřestanu.


 

Ocitl jsem se tehdy v opravdu odloučených oblastech kdesi pod Kavkazem. Na silnici tam člověk málokoho potkal. Krajina se mírně vlnila a připomínala mi hebký zvlněný závěs. Tu a tam jste natrefili na nějaký lesík.

Když jsem projížděl jedním takovým lesíkem, všiml jsem si, že z náspu silnice sjel hranatý náklaďák sovětského typu a docela nešťastně narazil čumákem do silného kmene jedné borovice. Všude kolem byl neobyčejný klid, jako by ve voze nikdo nejel.

Zastavil jsem a chvíli váhal. Dveře havarovaného náklaďáku byly zavřené. Řidič vůz tedy buď dávno opustil, nebo je zraněný a potřebuje pomoc. Jenže co když je to léčka? Člověk nikdy neví, na co v těchhle končinách může narazit. Lidé jsou tu neobyčejně chudí, mnoho mužů si přivydělává přepadáváním cestujících.

Nakonec jsem se přece jen odvážil vystoupit ze svého karavanu, v kapse nosím v podobných případech aspoň malou zbraň italské výroby. Ještě okamžik jsem se rozhlížel. Nikde nikdo. Seskočil jsem z náspu a opatrně se přiblížil až ke kabině. Nebyla opuštěná. Na volantu ležel jeden, vedle něj s hlavou rozbitou od čelního skla druhý a nakonec třetí muž. Všichni byli mrtví. Všichni tři měli uniformy. Buď vojáci, ale to ne, spíš policisté. Nebo vězeňští přepravci. Náklaďák se totiž podobal spíš bezpečnostnímu vozu, antonu. Nechtěl jsem na oběti nehody raději sahat. Evidentně se všichni tři tak nešťastně poranili na hlavě, že ihned zemřeli. Nemohli tu být dlouho, kapota byla ještě vlažná.