( 2011 )

… Z doslechu jsem znal spíš Cannes. O Nice jsem věděl málo. A právě když nás Norové vysadili u značky se začátkem letoviska, ucítili jsme, že je to tak nějak ono. Je to místo, který hledáme. Půl Francie sem jezdí na dovolenou. Opouští útulné pařížské kanceláře, alsaské doly a lyonská předměstí, aby si užili samýho pupku Riviéry, slunce, palem a nádherně azurového moře.

My dvě trosky z Čech se šinuly k prvním ulicím. Z ulic se záhy stávaly penziony a hotýlky, z hotýlků hotely, až jsme po útrpné túře došli k nejslavnějšímu místnímu hotelu, Negrescu. Před vchodem stáli dva vyšaškovaní černoši v cylindrech. Palmové prostranství před hotelem zavlažovalo vodní rozstřikovadlo. Když se člověk zadíval na prýštící vodu, viděl ve slunečních paprscích duhu.

Hotel Negresco nás ale hned přestal zajímat. Protože před ním vedla Promenáda des Anglais. Lemovala celé pobřeží Nice, končila až vzadu u letiště. Začínala u zákruty, za kterou se skrýval lodní přístav.

-„To je bomba!“ křičeli jsme česky, -„tady zůstanem!“

Dva kluci ze zasmoleného českomoravského kraje si to najednou štrádují po oblázkové pláži, jazyk vln olizuje nohy turistek, pod modrobílými slunečníky se hroší a vyvalují střední věky, na hladině plovají lehátka, od mola startuje člun a za sebou vleče člověka na vodním padáku.

Nejdřív si jen užíváme a prvně se pokoupáme, radostí a únavou usneme přikrytí umolousanými ručníky a slunce nám na nezakrytých místech vypálí cejchy.

Ze všech stran k nám doléhá hukot a vřískot, lidi si chtějí naplno vynahradit zimní strádání.

Kolem plážových vyvalenců chodí utečenci z Afriky, jeden šišlavým přízvukem vyřvává: „heinekken bier! Heinekken bier!“ a doslova vnucuje plážovcům plechovky piva. Druhý Afrikánec je vlastně chodící stánek ověšený pestrobarevnými šátky a tričky a pokřikuje něco nám nesrozumitelného.

Vzbouzíme se lepkaví solí, umoření sluncem a chtiví poznávat.

A tak to začne. Naše sonda do hlubin Nice.

Jeden toužící po inspiraci, nasávač příběhů a zážitků. Druhý veselý parťák pořád ještě vykulený z velkého světa.

Z pláže jdeme na promenádu a vyhlídneme si netradiční typy lidí. Oni se procházejí, kochají se, podvečerní Riviéra zve ke stolku s nápoji.

My ten první večer vytáhneme první lahev slivovice, že nám jako pomůže v navazování kontaktu.

Bez zábran oslovíme dva světlovlasé obry, myslíme si o nich, že to jsou Francouzi, ale oni jsou to otec se synem z Finska. Naštěstí umí anglicky, Pacovi překládám:

-„odkud jste?“ ptají se nás.

-„Z České republiky,“ odpovím.

Najednou se začnou chovat o poznání nepřístupněji. Jako by se nás štítili.

-„Přelož jim, jestli na nás nejsou naštvaný, že jsme je porazili na mistrovství v hokeji,“ kibicuje mě Paca.

Sotva jsem se zmínil o porážce Finů v hokeji, zatvářili se ještě naštvaněji a chystali se odejít.

-„No tak, kluci finský,“ rozhodil Paca rukama a vyndal z báglu slivovici, -„dejte si s náma na usmířenou!“ a nandal jim hrdlo až pod nos.

Koukli se na sebe, bylo vidět, že váhají. Pak otec slušně přijal nabízenou láhev a usrkl. Podal ji synovi. Ten se napil a hrdlo mu schvátil oheň. Zakuckali oba dva.

-„Dobrá?“ zeptal jsem se.

Gestikulovali že jo. Dobrá….