Donovan a Zrcadlo Pravdy

( 1996 )

 

… Třetí období našeho života.

Čtyři staré maringotky se přibližují k městu. To město se ohlašuje vysokými domy a obrovskou dopravní křižovatkou. Několik desítek širokých silnic se tu splétá do jednoho nepřehlédnutelného uzlu, do hlavní tepny silnic a cest. Jsou krásně opravené a přinášejí do města miliony aut. Denně sem proudí miliony lidí, miliony osudů.

Kolem města i silnic se rozkládá vyschlá poušť bez jediného keříku a stromu. Jediný život v poušti je na palubách aut, která putují po čerstvé silnici jako krevním oběhem.

Naše čtyři maringotky se unaveně plazí po kamenité cestě pod úrovní dálnice. Odrazy světel se lesknou na unaveném dřevě našich pojízdných krabic.

Přicházíme do města, abychom předvedli své starodávné umění ze zapomenutých dob. My totiž starodávní být chceme.

V těch maringotkách má celá moje rodina naskládaný dětský kolotoč s umně vyřezávanými zvířátky, střelnici s terči i růžemi, plyšovými medvídky i opicemi, máme tam zvonkohru a kouzelné karty s čarovnou koulí, kouzelnické pomůcky a zrcadlo, ve kterém se každý zhlédne ve své pravé podobě.

A tak jezdíme od města k městu. Tam rozložíme naše starodávné atrakce a lidé někdy jen ze zvědavosti nakouknou do našeho stanu. Děti si pohladí naše zvířata. Občas nám někdo něco přihodí do klobouku, někdo dá dokonce rád, protože mu připomínáme dávné dětství. Dětství bez digitální techniky.

Ano. Takhle jsme s Velanou dopadli. Putujeme do města k městu a právě jsme dorazili k tomu největšímu, nejhonosnějšímu a nejbohatšímu.


Vcucnutí Orionem
 

Na konci pouště se tuláci jako my těší na lidi, těší se na jejich nové výtvory a výmysly. Pokaždé, než přejdeme poušť, toho lidé tolik nového vynaleznou!

Tak se nám přece jenom povedlo být tuláky a bezdomovci!

-„Velano,“ rozkážu tiše před vstupní branou do města, -„sežeň děti dohromady!“

Velana, ta kdysi krásná dívka, poslechne a za okamžik stojí mých sedm hladových krků v řadě a čeká na povel.

-„Tati, táto!“ hašteří se ti menší, -„kdy budeme mít zase ovoce?“ Ti starší si o všech skutečných jídlech nechají jen zdát.

Už dlouho jsme nejedli pořádnou stravu. Živili jsme se – jaká hrůza! – masem zvířat, která jsme si sami ulovili. Nikdo na celém světě už nepojídá maso ostatních živočichů. Jen my. Největší barbaři. Máme zvyky předpotopních příšer.

Hladoví přicházíme do města. Můj prostý Bože, dej, ať sytí odejdeme! Nic víc nežádám, chci jen utišit hlad a žízeň rodiny, kterou jsem uvrhl do nepředstavitelné bídy.

Odpoledne se zastavujeme. Pro následující dny jsem vybral poetické místo. U břehu moře rozkládáme své živobytí. Nad námi mozaika oken, která v noci začnou mrkat. To jak se rozsvěcejí a zase zhasínají.

Jako první rozkládáme Zrcadlo pravdy. Nesu ho jako vždy jeho přední částí odvrácené od sebe. Nechci se do něj podívat. Věřím, že bych na místě zemřel, kdybych zahlédl svou pravou tvář. Pod vráskami, vousy a pod smutnýma očima bych našel svoje nejhorší vlastnosti a zločiny.

Chystáme i dětský kolotoč, který se bude zase tichounce otáčet. Jako vánek. Nezavrzne ani nezapraští. Pak za tmy rozžehnu dvanáct luceren pod strůpkem kolotoče, který se bude věčně otáčet pro malé děti. Točit se pro děti – to je vrcholné poslání! Dává jim zábavu, kterou už neznají, a to je něco vznešeného.

Když je celý náš směšně starodávný majetek rozložený, dívám se Velaně do očí. Spí jí tam čas. Kam asi ten čas tak spěchá? V každém novém městě mě pronásleduje. V každém městě se dívám Velaně do očí a ty jsou pokaždé jiné. Starší. Méně radostné. Méně radostné. Méně radostné…