Bezdomovec

Jednou na začátku března jsem jel stopem. Nevěděl jsem kam, jen si tak vyčistit hlavu před zkouškou na univerzitě. Nejdřív byl slunečný den, lidé ve městech, kudy jsem projížděl, se usmívali. Před setměním jsem uvízl na konci Plzně na výpadovce do Karlových Var.

Paneláky plné šedi se rozsvěcovaly a zase zhasínaly. Na sídlišti bylo zlověstné prázdno. Začalo drobně sněžit, klesla teplota.

Jezdilo jen pár aut. Řidiči ukazovali, že končí tady v Plzni. Do Varů nikdo.

Pak se od jakési boudy na sídlišti vynořila mužská postava s rukama v kapsách. Chůze povaleče. Kšiltovka na hlavě naražená do očí. Opelichaná bunda, potrhané džíny.

Když mířil blíž a blíž ke mně, rozeznal jsem nepěstěný knírek a rozčvajdané boty ze stánku od Vietnamců.

Odhadl jsem ho na flákače z heren a barů, gamblera nebo kapesního zlodějíčka.

Jméno, které mi řekl, bylo určitě falešné.

Díval jsem se schválně jinam, abych nepoutal jeho pozornost. Ale on záměrně přišel rovnou ke mně. Smrděl zetlelinou a kouřem, možná močí a potem.

Měl štiplavý pohled, před kterým se těžko dalo uhnout.

-„Jedeš do Varů?“ zeptal se hrubým hlasem.

-„Jo,“ odpověděl jsem nedůvěřivě.

-„Pojedu s tebou,“ pozval se bez skrupulí.

Byl jsem velice potěšen.

Stál vedle mě a svým vzhledem přesvědčoval osamělé řidiče, aby nás určitě nevzali.

Občas měl přisprostlou poznámku:

-„To byl Varák! A nevzal nás čurák!“

Úplně se setmělo, my tam stáli v padajícím sněhu. Mrzly mi nohy.

-„A vodkaď ty jedeš?“ zeptal se po chvíli.

-„Z Brna.“

-„Až z Brna? Ty určitě před něčím zdrháš, že jo?“ navážel se do mě.

-„Ne, jedu jenom tak,“ snažil jsem se ho přesvědčit o opaku.

-„Ty určitě kecáš! Proč bys jel v tomhle počasí z takové dálky jenom tak?!“ nedal si říct.

-„Chtěl jsem si vyčistit hlavu!“ oponoval jsem mu.

-„Kecy! Po tobě určitě dou!“

-„Kdo po mně de?“

-„Tys něco uďál! Mám na to čuch! Něcos ukrad. Nebo … Tys někoho zabil – přiznej se!“

Ten chlap byl příšerně neústupný.

Vzal si do hlavy, že jsem vrah na útěku.

-„Kohos uďál? Ženskou nebo chlapa?“

Stále jsem kýval hlavou.

-„Byls u toho vožralej nebo zfetovanej?“

-„Ne, já jsem opravdu nikoho nezabil!“ zapřísahal jsem se.

-„Kecáš! To já poznám! A neboj se, já tě neprásknu. Já to dobře znám! Víš co? Já ti pomůžu. Schovám tě ve Varech. Mám tam takový místo… Tady spím dycky v tamtý boudě na sídlišti. Ale v zimě je tam zima. Tebe vemu do lepčího!“

A tak jsem se stal na chvíli vrahem a bezdomovec mým ochráncem.

Kolem deváté nás přece jen jedno auto vzalo. Do Bečova. Z Bečova jsme se dostali kolem půlnoci s nahluchlým řidičem do Varů.

Bezdomovec mě vedl s jistotou do jedné z ulic.

-„Je zima, přespíme u Armády spásy!“ prohlásil.

Chtěl jsem mu nějak utéct, ale on mě chytil a vlekl až k obstarožnímu domu se šedou omítkou.

Armáda spásy. Tam jsem ještě nikdy nespal.

Zazvonili jsme. Po chvíli sešel dolů připlešlý muž v bílé mikině. Měřil si nás nedůvěřivým pohledem.

Já v pěkné bundě a džínách, můj společník v hadrech.

Můj bezdomovský průvodce hned začal:

-„Šéfe, tady kamarád nemá kde spát, nenašlo by se tady pro něj místečko?“

Zastyděl jsem se.

-„Máme plno,“ řekl zřízenec, -„ale můžete dostat teplou polívku.“

Můj průvodce mě vstrčil dovnitř. Asi měl hlad.

Shltali jsme polévku podávanou v modrých mističkách.

Za dveřmi na palandách odchrupovali lidé bez domova.

Pak nás stejný zřízenec vyhodil.

-„Tak poď, ukážu ti svůj varáckej bejvák!“ chytil mě bezdomovec pod paží.

-„Hele, nevokrad si toho člověka, cos zabil? Máš u sebe prachy? Dal bych si frťana,“ zkoušel to na mě.

-„Nic nemám,“ vykrucoval jsem se.

-„Blbost!“ nedal si říct. –„Určitě jsi toho zabitého vokrad. A já se tady vo tebe hezky starám, tak koukej platit!“

Bezdomovec byl najednou zrůdně vtíravý. Začal jsem se bát, že se ho nezbavím, dokud mu nedám všechny prachy. Je schopný mě zabít nebo udat na policii.

Dovlekl mě k řadě paneláků na návrší nad městem.

-„Ve třetím baráku jdou bez klíčů odevřít dveře. Spávám tam v kočárkárně,“ chlubil se bezdomovec.

Dveře opravdu povolily bez odemčení a my se ponořili do tmy za výtahem.

Položil mi prst na ústa. V naprosté tmě jsme vstoupili do místnosti s různým harampádím.

Bezdomovec se svalil na nějakou starou matraci.

-„Jsem hotovej. Du chrápat. Najdi si někde místo. Todle je moje.“

Potichu jsem se položil do protějšího koutu.

Pojal jsem plán, že ho nechám usnout a zdechnu se. Docela jsem z něj dostal strach.

Čekal jsem deset minut, půl hodiny, hodinu.

Chlap začal chrápat.

Využil jsem té chvíle a doslova bezhlučně se plížil ke dveřím.

Jenže ty zapraskaly, když jsem je otevíral. Nemeškal jsem a pádil z kočárkárny, pak hlavním vchodem ven.

Na konci ulice jsem pochopil, že on běží za mnou.

Nastal závod o přežití. Zdál se mi neuvěřitelně rychlej na takovýho houžvičku.

Pak jsem vběhl mezi dva domy a zjistil, že dál cesta nevede. Zeď, která mi zatarasila cestu, byla příliš vysoká.

Ten šílenec mě popadl za krk a měl docela sílu na to, že byl o hlavu menší.

-„Ty hajzle, tak tys chtěl zdrhnout!“ pak mě přiškrtil.

-„Tak teď už vím, žes někoho zabil! Přiznej se koho! Dělej, vysyp to!“

Jeho ruce se mi svíraly kolem krku, dusil jsem se.

-„Chci prachy, kterýs tomu mrtvýmu čmajznul! Tak koho jsi to zabil?!“

Věděl jsem, že ještě chvíli mě bude škrtit a přestanu dýchat.

Podařilo se mi opřít o zeď a vší silou jsem se mu zaklesl rukama do podpaží.

Asi do něčeho měkkého stoupnul, ztratil na chvíli rovnováhu a zavrávoral.

Mrštil jsem jím o zeď za námi. Snad jsem zaslechl i lupnutí.

Pak už se mnou nezápasil. Nevydal ani vzdech. Sunul se pomalu k zemi, zůstal v polosedě na trsu zmrzlé traviny.

Měřil jsem mu tep. Zkoušel, jestli dýchá. Ale nic.

Nenapadlo mě nic jiného, než utéct.

A tak ze mě jeden bláznivý bezdomovec udělal vraha. Sám k tomu napsal scénář, sám byl přesvědčený o mém vražednictví. Jako v mrákotách jsem doběhl k výpadovce do Chebu.

Mávnul jsem a zastavilo mi první auto. Malý náklaďák jedoucí do Holandska.

Chlapi mě nechali spát v kabině, probudil jsem se až před Amsterdamem.

Nevěděl jsem, jestli bezdomovec byl skutečný anebo jen přízrak z pekel.

Neměl jsem peníze, a tak jsem se s náklaďáčkem vrátil domů.

Ať už to dopadne, jak to dopadne.

Denně jsem pročítal noviny, poslouchal zprávy.

Žádnou vraždu bezdomovce ve Varech ale nikdo nevyšetřoval.

Od té doby nejezdím autostopem a lidem bez domova házím po dvacetikoruně.

Kolik mě bude stát vykoupení z té hrozné noci?