Deník 2007

2.ledna 2007

 

Byly to polosmutné Vánoce. Polosmutné kvůli úmrtí dědečka Vilibalda a neustálému cestování z mého nynějšího žijiště v Hrbokově do mého rodiště ve Vranové a teď už hlavně do chalupy, kterou jsem od dědy dostal, na samotu Slatinka.

            Valerii bylo devět let, věru nebezpečný věk, hraje si s čerstvě darovaným zakrslým králíčkem.

            Manželka se stěhuje z jedné kanceláře na finančním úřadě do druhé. Já jdu zítra vykonávat své povolání učitele na chrudimském gymnáziu. Krotím žáky dnešního věku už třetí rok.

            Pomalu mě opouští energie konce minulého století ( své původní deníky jsem spálil okolo roku 2000 ). Měl jsem hyperenergii psát a žít ve městě. Jsem na venkově, ale píšu.

            Žalobníčka, román,  mi nevzali zatím ve čtyřech nakladatelstvích. Vím, je nekomerční, s chybami, zůstal by pod pulty.

            Chtěl jsem dokončit druhý svůj román z doby, co žiju ve východních Čechách – můžeme to období nazvat postmoravské – zatím se román jmenuje „Tajemství sedmi židovských pokladníků“.

            Bojím se, že bude příliš složitý, a když ne, tak bez hlubší myšlenky, plný dialogů, které „Oni“ odsoudí. Ale nevzdávám se a ženu se dál. Dokonce už mám v hlavě další práci.

            Jdu se věnovat dceři –dávám jí diktát na vyjmenovaná slova, měním granule v králičí kleci, sledujeme současný filmový hit „Piráti z Karibiku II.“.

           

            Myšlenka dne: je skutečně předurčeno, co člověk v životě dokáže, nebo si pro to tvrdě musí jít sám? Když se bude neustále zklamávat, že mu jeho přání nevychází, nezlomí ho to? Nezmění se v rozměklou českou bačkoru?

4.ledna 2007

 

            Ode dne, kdy jsem spálil své staré zápisy, jsem stihl vystudovat historii a češtinu. O zákulisí mých studií ví už jen prázdné důlky lebek těch bohémských dnů. Jako Karel Čapek v Obyčejném životě musím tvrdit, že jsem prožil báječné dětství. Jen jsem měl uzavřené oči. Vůči požitkům velkosvěta. Venkov, les a sny v mém oblíbeném přírodním prostoru mi postačovaly. Hrstka kamarádů, v adolescenci velká hrst pití, výstřednosti, toulky donikam. Ale každý člověk v sobě skrývá víc jedinců, žije tolik životů, na kolik má síly. Vybírá si je sám.

            O tom ještě jindy.

            Zajímá mě, jaký jsem dnes. Mám rodinu, žijeme s dcerou a ženou v daleko menší vesnici, než v jaké jsem se narodil. Jako mnoho lidí, kterým nevyšly jejich plány, jsem si našel zaměstnání. Během posledního roku univerzitních studií jsem sbíral odpadky, pracoval dvanáct hodin denně s pokrývačem na střechách. V archivu v Chrudimi jsem potkal ředitele místního gymnázia.

            Nikdy jsem nechtěl učit. Ale je to pro mě clona, zástěrka. Před daleko krutějším světem byznysu a nouze. Navíc učím dějepis a český jazyk, své obory. Jaký jsem učitel? Ať si to zhodnotí žáci. Někdy mám radost ze sdělených informací, jindy zlost, že jsem látku podal špatně. Bohužel mi příprava do hodin požírá čas na vlastní práci. Soukromý život pak zbytek. Píšu nebo přemítám v 1%  svého času. Někdy tím trpím. Připadá mi, že ze mě všechno vyprchá jak ze scvrkávajícího se pomeranče.

            A jindy mám dojem, že jsem nejpodivnější bytost. Že mi už nikdo nerozumí. Mám k věcem jiné postoje. Vnímám všechno jinak – například obyčejné dojíždění do práce. Denně patnáct kilometrů. Někdy ho vnímám jako trest, jindy jako oslavu přírody za okýnkem auta. Nikdy jako obyčejnou ranní cestu do zaměstnání.

 

            Myšlenka dne: když byl Bohuslav Reynek krmičem prasat, ale dnes je v čítankách, můžu i já, tady v ústraní, vytvořit něco, co bude mít trvalou hodnotu? Nebo zůstanu navždy „šuplíkářem“? Kde je hranice grafomanství? A kde talentu? A kde na to brát pořád sílu?

Vězňové vlastního života občas vytvoří víc, než lidé žijící u zdroje všech potěšení.

11. ledna 

 

            „Židovské pokladníky“ jsem si vytiskl a nechal svázat. O kolik jsem jimi postoupil vpřed? Nějak se mi nelíbí prvních čtyřicet stran. Hlavní postava je tam nejprve přesvědčována o tom, aby začala pátrat po židovské dlužní knize. Postupně se v ději střádá jedno tajemstvíčko za druhým – věštec ve vlaku, slova vyložená ve scrabblu, tajemná Kniha, v níž je zapsán všechen židovský majetek před druhou světovou válkou.

 

            Sen a myšlenka dne: „Poslouchejte příběh Temnoty a Světla“ – Temnota nemusí být vždy jen zlo a naopak Světlo nemusí být pokaždé dobro. Chci napsat příběh, který mě napadl – o muži v samotě svého domu a zhýralé studentce, která najde v jeho příbytku útočiště. On je Temnota, ona Světlo.

            …Kapitoly budou vypadat asi takhle:

 

            Světlo

            I.

 

            Už na střední škole jsem měla příliš mnoho přítelů. Byla jsem vytáhlá holka s výrazným obličejem, kterým jsem uměla dělat posunky na chlapy. Můj příběh začal v jednom malém městečku, ze kterého jsem toužila utéct. Brácha byl jezeďáckej buran, matka tak trochu hysterka a otec – otec si s nima taky nezadal.

            Vždycky jsem se chtěla bavit. Zábavy, diskotéky, kluci, později mladí mužové. ….

 

            Temnota

            I.

 

            Můj život se změnil, když jsem se nastěhoval do chalupy po zemřelém otci. Nechtěl jsem opustit ženu a dceru, ale přitahovala mě samota. V domě pod kopcem, kam nevede ani pořádná cesta, jsem ji našel. Samotu na entou, čas na těžké myšlenky, úkryt před společností.

            Předtím jsem pracoval jako učitel. Bylo mi čtyřicet, když jsem toho nechal a rozhodl se, že zalezu do ústraní a budu živořit a psát. Psát, to byl můj sen. Dosud jsem nevydal ani řádku, což mi připadalo, jako bych nežil.

            S rodinou jsem se kvůli tomu nepohodl. Nepochopili, že si potřebuju vyřešit vlastní krizi.

            Cítil jsem se jako vycucnutá ústřice, špatně jsem spal, bolel mě žaludek. Bylo mi, jako bych podstoupil křížovou výpravu.

            Když jsem přicházel k otcovu domu, kde všechno vypadalo jako za tátova života, zalekl jsem se té hrozné odloučenosti od okolního světa. Nejbližší sousedy jsem měl půl kilometru daleko….

14. ledna        

 

            Měl jsem dva zvláštní sny. V tom prvním jsem byl nejprve v ponuré kotelně. Stěny začouzené. Kotel strašidelně požíral polena. Pil jsem nedefinovatelný nápoj z kovového koflíku. Pak jsem se ocitl ve velkém pokoji, který mi někdo postavil na zbořeništi v Kutné Hoře. V pokoji bylo všechno bílé, podobal se rozlehlé prádelně. Byla tam rozložitá vana. Začal jsem si napouštět vodu. Vtom se dovnitř dostalo děvčátko. Mohlo mu být kolem osmi let, kaštanové vlasy do culíků. Nesmálo se. Šaty mělo šedé, střih tak předválečný. Něco mi chtělo prozradit. Ale neexistovala pro to slova. Pak u bílých plastových dveří stáli hosté. Venku na zbořeništi byla noc. Otevřel jsem, hosté vstupovali váhavě. Nikoho z nich jsem neznal.

            Jeden z nich byl vysoký hodně přes dva metry. Najednou mě vzal na ramena a odnášel pryč. Nebránil jsem se mu. Ocitli jsme se na extrémně strmém svahu, připomínal mi výstup na nějakou známou horu. Všude kolem nás se tyčily buky, listí bylo zbarvené ještě zeleně, místy dožluta. Popadla mě závrať z propasti pod námi. Obr sestupoval.

            Začal mě nutit, abych z jeho zad močil. Musel jsem se pracně svlékat. Proti nám do svahu vystupovali dva muži – řekli nám, že jsou homosexuálové. A já si pak musel na obrových zádech močit na břicho…

 

            Druhý sen už se poněkolikáté opakoval. Ocitl jsem se v neznámém nočním městě. Vystoupil z prázdné nadzemky a scházel od její dráhy do tiché a pochmurné ulice. Nikde ani živáčka. Stál jsem na chodníku a někam mě to vábilo. Svítila jediná výloha – obchod s erotickým zbožím. Byla zářivě, až agresivně žlutá. Vábila mě k sobě jako doupě všech neřestí, klamu, zapomnění.

            Pomalu jsem kráčel, obrubníky se chechtaly, secesní ornamenty chichotaly, černá okna se chlámala. Já šel, bylo mrtvo, žily jen věci jindy neživé…

 

            Jednou už jsem použil sen, ve kterém jsem se ocitl v novověké krajině. Ta vesnice se podobala mé rodné vsi. Potkával jsem bytosti, které měly jen nohy, nic víc.

            Ubytoval jsem se v zájezdní krčmě a bytosti dole si ze mě utahovaly, že tady se nikdo neubytovává, protože sem každou noc přichází ďábel. V mém pokoji nahoře byly samé podivné předměty – pasti na ďábla. Důmyslné krabičky z kovu, jindy ze dřeva.

            Probudil jsem se, když se satan chytil do jedné z pastí…

 

 

            Jestli mi odpustíte, napíšu zase kousek zamýšleného příběhu o panu Temnotě a slečně Světlu.

 

 

            Světlo

            II.

 

            V podobném způsobu života jsem pokračovala na univerzitě. Studovala jsem žurnalistiku a češtinu. Ale víc než studium mě zajímali chlapi, žranice, lákaly hospody, bary, vlastně zábava od rána do rána. Bála jsem se spát. Bála jsem se tmy.

            Šla jsem třeba na přednášku a potkala spolužáka, se kterým jsem se včera vyspala. Protože mě chtěl zase, pozval mě na oběd. Opustili jsme náladové světlo ulice a sešli do uměle osvětleného podzemního baru. A už mi sahal po stehně, kouřil, pročítali jsme menu. Vždycky u toho hrála hudba. Bylo cítit pivo a smažení oleje.

            Nikdy se to nezastavilo u poledního oběda. Jídlo jsme zapili dvěma decinkami a pak ještě dalšími. Rozproudila se mi krev a já chtěla víc a víc zábavy. Vystřídali jsme podnik, přeladili na jiný drink – třeba Západ nad Berlínem, B 52, Modrá laguna, Havana club.

            Hlučné hovory přiopilých lidí mi byly příjemné. A alkohol nejlepším afrodiziakem. Večer jsem už opilá tančila s kdekým. A nejen tančila. Objímala ho, líbala se s ním, nechala si rukou jezdit pod spodní prádlo.

            A tak jsem měla dennodenně v hlavě jen hluk hudby, pití a umělé ozáření barů, klubů a hospod. Nad ránem jsem s někým skončila v posteli. S jedním, se dvěma. Líbila jsem se. A mně se líbil tenhle způsob života. Nepotřebuju nad ním filozofovat. Prostě se mi to líbilo, prostě to tak bylo a hotovo!

            Co mi chybělo, byly peníze….

 

           

            Temnota

 

            II.

 

            Dům po otci byl plný mrtvého. Žil tu, dotýkal se každé součástky, každé nepatrné skulinky. Skříň byla plná jeho šatů, jako by tu ještě dýchal a chodil na svoje procházky do lesa.

            -„Jsi tu?“ rozhlížel jsem se ve všech pokojích. Vylezl jsem na půdu, sestoupil do sklepa. Nikde nic živého, jen tři skomírající slepice s vytrhaným peřím na zadku. Nasypal jsem jim zrní a dovolil jim žít v domě plném mrtvého ticha.

            Nadešel první večer. Stále jsem netušil, co si počnu v tomhle hrobě. Byl jsem zvyklý, že kolem sebe mám společnost. A křik, stres, živo. Živo až k zešílení. V těch chvílích jsem si zoufale přál temné ticho. Teď, když jsem ho mohl nabírat lopatou a cpát se jím po naběračkách, mě to ticho děsilo.

            Obcházel jsem dům a zatahoval žaluzie, bednil okna i dveře. Ucpával každou skulinku. A přece jsem se ten první večer a celou noc strašně bál. Bál jsem se větru na střeše, upadnutí lístku na schodišti. Děsil jsem se té temnoty, po které jsem toužil.

            Ráno po příšerné noci jsem zatopil v kamnech. Vybalil jsem notebook a otevřel nový textový soubor. Jak by se moje kniha měla jmenovat? Nic mě nenapadalo, a tak jsem tupě zíral a hloupě seděl, hloupě zíral a tupě seděl a nic.

            Pak jsem se vydal na procházku do zdejších hlubokých lesů…