Ukázka  ( 1998 )

… Vcházíme bránou na první nádvoří. To je zaplněné lidmi. Někteří sedí na lavičkách naproti hradní hospodě, jiní se jen tak pohybují kolem.

Projdeme nádvořím, nakouknem do hospůdky, ale ta je momentálně plná, tak pokračujeme na druhé nádvoří.

Teď vidím, že šašek byl jenom první ukázkou zajímavého festivalového národa. Potkali jsme i indiána, který nosil malou sukýnku na bedrech, kouzelníka v černém hábitu, středověkého šermíře, trpaslíka, generála Rudé armády, o pestrobarevnosti vlasů a šatstva dívek i mladíků vůbec nemluvím.

Ti, kteří nemají žádný převlek, se zase vyznačují nějakou autentickou formou chování. Jeden borec se pořád rozhlíží vytřeštěnýma očima do všech stran, jako by hledal upíry. Čtyřčlenná partička kluků brutálním tempem chlastá vodku nebo jiný podobně čirý nápoj.

Dlouhovlasej hipík pobíhá do půl těla svlečený po nádvoří, v každé ruce má jeden větrník, ty se točí a hipík s nima možná nacvičuje nějaký šamanský kouzlo.

Všichni se chovají uvolněně, smějou se, pohazujou hlavama.

Dojdeme až k úzkému průchodu na hlásku. Tísní se tam několik desítek lidí, čekají na vstupné na horu na ten skvostný pohled z věže.

Máme na jeden lístek na věž, tak jdu já, Paca že se tam protlačí za tmy, zatím počká někde u hospody, kde se pak sejdeme.

Nejdřív se podívám k pódiu pod hláskou. Zrovna hraje klidná kytarová hudba nějaký reggae. Kus od pódia je stánek s pivem, od něj se vine snad nekonečnější fronta než před vstupem. Samí letní žíznivci, člověk v tomhle odpoledním teple nemusí být ani kdovíjakej pivař a sune to do sebe jako přeborník.

Kolem samé prázdné kelímky, stopy z kelímků vedou až k odpadkáči, ze kterého kelímky vytékají jak zmrzlý vodopád.

Z fronty pozoruju celou hlavní část fesťáku. Není to tady zrovna velký, ale ode zdi ke zdi jsou nacpaní návštěvníci. Leží na terasovitých místečkách na trávě, sedí, popíjejí, ba chlastají, líbají se, tancujou, všelijak poskakujou a objímají se. Koukají na kapely, baví se mezi sebou, někdo tamhle pod lípou dokonce spí, jinej kouká široce rozevřenýma očima na potemňující nebe.

Najdete tu ale i rodinky s pěkně oblečeným tatínkem a „do lesa“ ohozenou ženuškou a dětičkama. Ti zmizí nejdřív. Nahoru na hlásku lezou opilci, šílenci i kravaťáci.

Konečně si to taky zaplatím a vyšlapu po starých schodech dotýkaje se ovlhlých zdí až na rozhlednu.

Ofoukne mě podvečerní vítr, obdivuju se široce rozeklané krajině, připomíná mi to pohádku se zakletou věží.

Všude pode mnou lesy na zvedajících se stráních, kostelík na kopci a dole malinkatý lidičkové a já nad nima jako všemocný černokněžník. Rozepnu paže a nechám se kolíbat pocitem ptačí pohozenosti. Po chvilce mě někdo strhne z okraje věžní zdi, kam jsem v euforii vylezl. Nadává mi do volů a ožralů a nemám lízt na okraj věže, jinak mě z fesťáku vykopne a dodává: -„ty šmejde jeden!“

Tak se aspoň podívám po areálu hradu. Hrad má několik budov, stojí jako ptačí hnízdo na kopci. Hradby ovinují vrcholek kopce jako zavinovačka.

Nejkrásnější jsou terasovité hradby s různými záhonky, odpočívadélky a fontánou. Za posledními hradbami začíná divoký les, který porůstá celý kopec až dolu.

Tak v tomhle prostoru budu trávit dnešní noc a myslím si, že to bude stát za to.

Vracím se dolů, projdu po schodech mezi visutými terasami porostlými tucty návštěvníků a spěchám k prvnímu nádvoří.

Paca se tam koukám už s někým vybavuje. Je hrozně společenskej, někdy až na škodu.

Vidím, že se dal do řeči se čtyřma chlápkama. Jsou fousatí, objemní a v kůži.

-„To sou motorkáři,“ seznamuje mě s nimi.

Pozdravíme se.

-„Co to popíjíte?“ ptám se nejstaršího z nich, když jim nahlídnu do kelímku na kořalku.

-„Whisky,“ chrochtne si pohodlně motorkář.

-„To už jsme dlouho neměli!“ přidá si Paca.

Motorkářům na jednom panáku nezáleží, tak nám ho dávají.

-„Jak to budem pít, abysme měli každej přesně půlku?“ ptám se Pacy.

Paca pokrčí rameny.

Pak uvidím v hlíně na zemi použitý brčko od nějaké koly. Shýbnu se pro něj a nasáváme z něj každej malinkýho loka.

Motorkáři se nám smějou, protože takhle whisky ještě pít neviděli.

Poděkujem jim a opuštíme je.

Cestou do hospody vrazíme do šamana. Pobíhá po nádvoří a chrastí dvěma chrastítky. Asi přivolává déšť. Vlastně všichni jsou tady naprosto normální. Zahlédnu šaška, který sice změnil místo, ale zůstává stále stejně smutný. Šašice se mu ztratila, ne, neztratila, teď ji vidím, objímá se mu s nějakým chlapem, ten jí dává napít z flašky.

-„Pudem do knajpy, ne?“ zaťuká mi Paca na rameno a vyruší mě z pozorování.

Když už jsme si to celý prošli, tak dem, je čas na hospodu, pokrčím rameny a za okamžik stojíme v narvané ratejně.

-„Sednem si na zem!“ křičím přes všeobecný hluk hostí.

Usedáme provokativně na podlahu a ostatní obyvatelé hradní restaurace s náma hned navazujou kontakt.

Rozhlížím se i tady. V rohu spí vytuhlej borec a objímá napůl vypitou flašku. Holka s havraními vlasy sedí na okraji jednoho stolu a dva chlapi jí něco šeptají do ouška. Všichni vypadají nalití, prosáklí alkoholem a bezstarostným létem.

Číšnice má práce nad hlavu. Svými dotazy ji obtěžujou snad všichni. Chudák holka z toho má vrásky na čele a je úplně popletená.

Přestože se uvelebujeme daleko výčepu, číšnice na nás volá, jestli chceme pivo. Odmítneme. Potřebujeme se spíš najíst.

Oba jsme nejedli od toho párku s hořčicí v Praze. Žrát! Není nic jednoduššího. Všude jsou přece spřátelený duše. Odlepím se od podlahy a obhlížím všechny stoly. U některých se i jí. Okouknu si to jídlo. Vyberu si dva chlapi, kteří sedí nad talíři s gulášem. Protlačím se až k nim, kouknu se na guláš a suše polknu.

-„Borci, prosímvás, kdybyste náhodou už nemohli, nedávejte ten zbytek číšnici, ale mně,“ požádám je slušně. Tvářím se jako hladovec, ale zní to důstojně. Dodávám, že jsme s kámošem na cestách a dva dny jsme nic nejedli.

Slyší to i okolní jedlíci. Tak se zase v klidu obrátím a rajzuju si to k Pacovi. Nechal jsem svou prosbu působit.

Tak zase chvíli sedíme na podlaze, nic neříkáme, a najednou mi někdo od nejbližšího stolu podává polívkovej talíř. Chlapi se smějou. Přijmu, nahlídnu do talíře a vony tam zbytky guláše. Vzápětí putuje přes celou hospodu od stolu ke stolu druhý talíř. Každý ho bere zcela přirozeně do dlaní a posílá ho sousedovi, až dojde gulášek k nám. Podávám zbytky Pacovi.

Vylížeme talíře, pak vděčně vstanu a úklonou poděkuju. Všechno za řehotu. Teď jsme šašci my. Vlastně jsme zcela normální. Tady je totiž normální všechno.