Pohádka z Téhosvěta

 

 

na cizí zahradě

utrhl jablko mokré

od nočního deště
 

a bránou sluneční pavučiny

vešel do smrčí

kde hnědé kmeny

hladí zlato
 

položí si k nohám otázky:

kdo jsem, kam jdu a kde bych chtěl teď být

 

na mechovém pařezu

si čistí hlas

divudívka

novorozená

z par pravěkých kapradí
 

poslouchá zpěvohry

vodopádků

klikatého potoka
 

  sednou si spolu

z kraje utajené cesty

a zatlačují oči času
 

divudívka a ztracenec

malí netvůrci

dvě zrůdičky

v krasosvětě lesa
 

staví chrámy z kamení

ne modlitebny

ale zdi proti silám zla

co vřou

v téhosvětě

hluboko pod vosími hnízdy
 

pojídají na tácech z lopuchu

zaječí salát

tam u liščích doupátek

a za smíchu

pouštějí loďky z kůry

a ty proplouvají mezi ostrůvky

z rezatých oblázků
 

jako muž

se s divudívkou z polosvěta par

nemůže nikdy spojit

a tak jsou aspoň stínem

tomu druhému
 

v zimě divudívka

cinká na varhany

zimního zámku

zamrzlého potoka
 

on si půjčil dávku

jezevčího spánku

a ona ho v ložnici - noře

jemně zahřívá
 

kousek mezi blouděním a zapomněním

je rajská tůň

obroubená zlatým kapradím

na hladině baletují

komáři
 

tady je místo kde se všecko rodí

tady je místo umírání

tady jsou konce pohádek
 

když vypaří se jednou zrána

hledá ji - vůbec nevěří

pak bloudí,

bloudí téhosvětem

ve stopách tiše za zvěří...