Čtvrtá ukázka 2013

Teta

-„Sem se chodím poradit, když se objeví něco, s čím si nevím rady,“ zazněl Dominikův hlas do duté akustiky klášterní chodby.

V klášteře dožívali přestárlí a nemohoucí pacienti. Desítky starých dřevěných dveří na každém patře byly svědky dennodenního pokašlávání, vzdychání bolestí, nespavosti a různých odstínů nářků. Ano, nářek má svou škálu. Prokop tu slyšel hned několik bodů na stupnici. Sípání ceděné tlumeně přes zuby. Jemný vzlykot. Sténání. A pak už následovalo mírné hekání doprovázené prosbami o boží pomoc. A za jedněmi dveřmi dokonce silné hekání spojené s nadávkami.

Pacientka, ke které ho Dominik přivedl, nesípala ani nehekala. Dokonce ani neprosila boha o zmírnění bolesti.

Byla jen takový maličký uzlíček svalů – neměla na kostech snad žádné maso – uzlíček svalů s širokým úsměvem.

-„Všechno už mě bolelo dost na to, abych to tady všem znepříjemňovala,“ odpověděla, když se jí Dominik synovsky optal, jak se dnes cítí.

-„Tohle je můj kamarád Prokop, teto,“ pokývl směrem k Prokopovi, který byl stále tak trochu vyděšený z prostředí domu smrti. Obhlížel město za oknem, velkou kloubovou lampu nad postelí a stolek s přihrádkami na léky.

-„A tohle je Justýna. Ale vždycky jsem jí říkal jenom „teto,“ seznámil je.

Hlavu měla nepoměrně větší než vyschlé a kostnaté ruce, které se mu nabízely. Místo krku měla něco, co se podobalo několika elektrickým kabelům vzájemně zamotaných do sebe.

-„Tak Prokop,“ její umrlčí ruka se zatnula do jeho. Ucítil něco jako mrazení. Mluvila prastarým vyhořelým hlasem.

-„Tady Dominik se o mně staral, když mi všichni umřeli,“ zadívala se Prokopovi do očí. –„A já mu zato pomáhám vyznat se v životních situacích,“ dodala.

-„Teta je kartářka a numeroložka,“ přistoupil k nim Dominik. –„Ale ne jen tak nějaká. Je to magicky nadaná žena. Sama o sobě někdy říká, že je poslední čarodějnice v Čechách a na Moravě, viď, teta?“

Kostlivá ruka se Prokopa konečně pustila a na oplátku se ozvalo něco jako smažení oleje na pánvi. To se Justýna zasmála.

-„Nepřeháněj, Niku,“ posunula si rukou zubní protézu.

-„Teto,“ Dominik si k ní přisunul židli a ujistil se, že je nikdo kromě nich tří neslyší, -„potřebuju, abys mi prozradila, co se kolem mě právě děje.“

Odklonila hlavu a zatřepala ručkama jako nějaký brouk převalený na záda.

-„Víš, že nemůžu vstát. Ani se narovnat. Kosti se mi rozpadají,“ popisovala svou smrtelnou nemoc, -„karty už ani nerozložím na stolek. A soustředit se na tvou hlavu a duši taky už moc nemůžu.“

Dominik se tvářil soucitně. V obličeji se mu objevila starost s touhle věchýtkovitou osobou. Prokop pochopil, že Dominik Justýnu znal, když vůbec nevypadala takhle, když měla pevné kosti obalené masem a trochou tuku, když jí moudré oči nelezly z důlků v lebce jako dva nafouknuté balónky, které chtějí uletět.

-„Teto,“ přisednul si k ní a vyjevil tak Prokopovi ke své osobě novou situaci, situaci plnou emocí a smutku.

-„Teto, snaž se, prosím tě,“ chytil jí ještě pevněji kostlivčí ruku, -„teto, podívej se svým vnitřním okem, co se se mnou děje, prosím!“

Justýna si povzdechla tak, že se Prokop lekl, aby nevypustila duši. Potom přivřela oči. Stáhla rty do skoro bolestného výrazu. Rozechvěla se jí brada. Dominik sklonil hlavu a čekal.

Prokopovi se zdálo, že dívat se do té napůl umrlčí tváře je jako špiclovat. Přišlo mu to nedůstojné, a tak odvrátil pohled k oknu, z okna ven a venku sledoval dva havrany, jak krouží nad domy a nad kaštany ve dvoře.

Justýna zašeptala:

-„Dominiku, vstupuješ do karmického mezidobí. Dej na sebe pozor. Rozehraješ hru, která neměla být tvoje. Velkou hru. Sedm bájných knížat ji sleduje z vršku. Svatý Václav nemá klid. Nevěř husitům a pozor na falešné vlastence. Na místě, kde žijí pouze zvířata, bude už jenom klíč k jantarovému pokoji…“

Prokop ztuhl už při třetí větě. Dominik se nehýbal. Justýna ze sebe vydala všechnu zbývající energii a zachrčela.

Dominik prudce vstal. Vypadalo to, že Justýna nedýchá. Oči měla pořád zavřené. Tvář obrácenou ke stěně.

-„To jsem nechtěl, teto…“ začal hledat spínač k přivolání ošetřovatelky. Prokop vyběhl na chodbu. Všechno už se pak semlelo příliš rychle.

-„Pánové, vaše návštěvy už příště pro paní Roščákovou nebudou přípustné,“ podíval se na ně vyčítavě službu konající lékař.

Justýna naštěstí jen usnula psychickým vyčerpáním. Ale jako by v pokoji nebyla. Jako by se jí plochý hrudníček nenadzdvihoval. Už jim teď nepodá vysvětlení ke svému vidění. Museli se oba sebrat a ihned vypadnout.

Co znamenají ty věty o knížatech, svatém Václavovi a husitech? Nebyly to jen vidiny umírající staré dámy?