Třetí ukázka 2013

Komunita v lesích

 

Už za setmění přijeli k ceduli Komunita na obyčejné dřevěné desce. Ukazovala na strmě stoupající cestu do lesa.

-„Nevěděl jsem, že Petronila taky fetovala,“ podivil se Prokop, když mu to došlo.

-„Není komunita jako komunita,“ ubezpečil ho Dominik.

Pokračovali sotva třicítkou po úzké cestě mezi vysokými smrky.

-„Tahle komunita se zabývá lidmi s poruchou osobnosti. Tedy je to přesně pro Petronilu. Pro lidi, kteří trpí depresemi, následky týrání, nedokážou žít ve společnosti. A tady jim pomáhají.“

-„Máš pravdu,“ uznal Prokop, -„když ji člověk viděl párkrát v televizi, jak se chová, kde jinde by milá Petronila mohla být.“

Dorazili tam už za špatné viditelnosti. Přesto Prokop rozeznal starý plot s ostnatým drátem, co mu připomněl maketu koncentráku.

Lágr to ovšem nebyl. Zarezlá dvojkřídlá brána byla otevřená a za ní plácek obklopený jednopatrovými baráky. Komunita tu vystřídala starou zotavovnu ROH.

Žárovka nad vchodem do jakési recepce svítila. Dál na dvorku stálo pět aut. Naproti recepci se v podlouhlé budově svítilo ještě ve dvou oknech.

Oba dva vystoupili a rozhlíželi se. Prokop se otřásl. Podobných míst v lesích se bál. I když věděl, že sepjetí pacientů s přírodou může působit uklidňující léčivostí.

Z podlouhlé budovy vyšla žena v teplákách a z hromady ve dřevníku nabrala na loket několik polínek.

Plaše se na návštěvníky podívala a zase pohledem uhnula. Měla tmavou pleť a výrazné cikánské rysy.

Zatloukli na dřevěné dveře recepce.

-„Dál!“ ozval se za nimi mužský hlas a oni vstoupili do chodby vymalované naivními figurami lidí a zvířat mezi rostlinami. Výrazné barvy tu dřív asi ponurou chodbu rozveselovaly.

Hned napravo byly otevřené dveře a za nimi službu konající terapeut. Zdvihl k příchozím oči.

-„Dobrý večer,“ promluvila až přehnaně přívětivě jeho bradka. Oči zůstaly překvapené z pozdní návštěvy. Vypadal přesně jako křesťanský mladý muž, pokorný, upravený, ale přitom podezíravý.

-„Dobrý večer. Já jsem Dominik Švarc,“ podal psychologovi ruku, -„a tohle je Prokop Kach.“

-„Matěj Křivánek, co si přejete?“ pokynul jim, aby se posadili do dvou křesel naproti jeho stolu. V kanceláři byla skříň s účetními šanony, na ní fíkus, vedle na zdi moderní abstraktní malba s výraznou dávkou rudé červeně. A ještě jedna polička plná psychologickým příruček a zákoníků.

-„Rádi bychom mluvili s Petronilou Špálovou,“ řekl co možná nejmírněji Dominik.

Křivánek uhnul očima a zmáčkl propisku, se kterou si pohrával v ruce.

-„Vy jste novináři nebo kdo?“ zeptal se o poznání méně přívětivě.

-„Já jsem novinář, tohle je…“

-„Pak ale víte, že po dobu terapie v komunitě nesmí naše pacienty narušovat nepovolené návštěvy,“ doplnil informaci psycholog.

-„Ale Petronila už je tu podle mých informací tři měsíce a…“ obhajoval se Dominik.

Doktor pevně zmáčkl propisku a pak ji odložil.

-„Petronila je zvláštní případ. Pro ni bylo té televize a pozornosti novinářů až přespříliš. Navíc ona je komplikovaná osobnost, která jen tak do běžného života nezapadne.“

Prokop vycítil, že jsou tady zbytečně. Křivánek nepovolí.

Někdo zadupal v chodbě. Pak do recepce vstoupila asi čtyřicetiletá žena s mírně prošedivělými vlasy.

-„Děje se něco, Matěji?“ přeběhla pohledem ty dva.

-„Chtějí mluvit s Petronilou, paní ředitelko,“ oslovil kolegyni s důrazem na její funkci.

Znovu si je přeměřila a zdálo se, že se zamyslela.

-„Kdo jste a co od Petronily potřebujete?“ zasekla se nad nimi zpytavým pohledem.

-„Paní ředitelko,“ Dominik vstal a ona o kousek ustoupila.

-„Kdo další se v poslední době o Petronilu zajímá? Je už propuštěná poměrně dlouho, ne? Myslím tím z vězení.“

Křivánek se taky zvedl v domnění, že jeho kolegyně bude potřebovat tyhle pány vyprovodit.

Ředitelka ho sotva postřehnutelným gestem ruky zadržela.

-„Kromě její tety se o ni v posledních týdnech nikdo nezajímal. Povolili jsme jen dvě návštěvy. Tetinu a pak Petroniliné advokátky. Málokdo vyčenichal, že je ta žena právě u nás,“ přiznala terapeutka.

-„Nedostala v posledním týdnu nebo dvou Petronila třeba nějakou zprávu, která by ji rozrušila? Nebo balíček… nedostala nějaký balíček?“ vložil se do rozhovoru Prokop.

-„Pokud vím tak ne,“ odpověděla ředitelka klidně a sebejistě.

-„Můžeme ji aspoň vidět?“ vrhnul se Dominik jako sup po oběti.

-„Ne. Nesmíte ji rozrušovat. Teď. Když se její stav trochu zklidňuje. Rozumíte mi,“ skoro se omlouvala.

-„Paní ředitelko, jak jistě víte, část novinářů a poroty se domnívala, že Petronila je jen skvělá herečka. Že všechno jenom hraje. A že na dálku plní příkazy svého otce. Co si o tom myslíte vy?“ zaútočil Dominik.

-„No,“ odkašlala si, -„neznám moc lidí, kteří by natolik psychicky narušenou osobu dokázali hrát tolik let.“

-„Mluví Petronila někdy o otci? Víte, o tom, kterému se přezdívá Felčar,“ nedal se Švarc.

-„Pánové, to už je lékařské tajemství, o čem se bavíme při terapii,“ upozornila je psycholožka a Křivánek znovu vstal, tentokrát mu nebránila.

-„Až budete mít povolení k návštěvě, tak přijeďte,“ mrknul na ně a očekával, že se zvednou a odejdou.

-„Jak moc je tady Petronila v bezpečí?“ zeptal se ještě jednou Dominik.

-„Tady vlky nemáme,“ usmála se ředitelka, -„ani násilníky.“

-„A jak často se vám stane, že pacienti utečou z komunity a už se nevrátí?“

-„Tak několik případů za rok se stane,“ pokrčila rameny, -„ale my nejsme vězení. Pacienti jsou tady víceméně dobrovolně.“

-„Tak vám děkujeme,“ zvedl se Dominik konečně a vykráčel z kanceláře na vymalovanou chodbu.

Než nastoupili do auta, rozhlíželi se, jestli přece jenom Petronila nevystrčí z některého z oken hlavu. Ale nestalo se to.

 

Rozhovor o Felčarovi

 

Když se vraceli přes lesy k městu, Prokopovi to nedalo a svého parťáka se zeptal:

-„říkals, že jsi do případu kolem Petronily a Felčara dost šťoural. Můžeš mi prozradit, na cos přišel?“

Dominik zastavil na stopce a pak se váhavě rozjel.

-„Ale, to nestojí za řeč. Všechno už o tom případu bylo napsáno. Jenom se pořád neví, jestli Felčar a Petronilin otec Vojtěch Škála jsou jedna a tatáž osoba. A právě do toho jsem se opřel.“

-„Tos musel bruslit na tenkým ledě. Ten případ je dost brutální. Je v něm týrání dětí, spousta tajemných krádeží, omezování osobní svobody a jedna podivná smrt. A mraky nejasností. Dokonce ani odborníci si s tím neví rady.“

-„A všechno podle mě začalo u Felčara. Tedy pokud je to Vojtěch Špála. Ten člověk měl obrovské charizma. Nejdřív to byl pionýrský vedoucí a konstruktér v ČKD. Po převratu začal podnikat, jeho firma na kompresory a vodní čerpadla mu vynesla dost peněz.

Ale zásadní proměna v jeho životě začala, když údajně vstoupil do sekty Světlá stezka. Protože měl to charizma, vtáhl tam postupně svou rodinu, bratrance, švagry a samozřejmě děti. Už nebyl pionýrský vedoucí, ale nadšený Skaut.

A tady ten spletitý příběh začíná.

Sekta Světlá stezka má nejvíc přívrženců na Moravě. Má tu sedm modliteben, kterým říkají členové rondely. Ke každému rondelu se sdružují rodiny z nejbližšího okolí. Mají člověka odpoutat od systémů současné společnosti. Má hledat Boha jen v sobě. Věří v reinkarnaci a taky v čisté bytosti, kterými se stanou osvícení členové sekty.

V devadesátých letech byl Špála nepochybně vůdce jednoho z moravských rondelů. Prodal podíl ve firmě a začal se zabývat jenom společenstvím. Jak už to bývá, majetek a finance získala sekta od svých členů. Ti si nechávali jen částku nezbytně nutnou pro přežití. Všechno ostatní odevzdávali.“

Prokop Dominika napjatě poslouchal.

-„Ale Špálovi nikdy nic nedokázali, je to tak?“ zeptal se, když se jim už před očima zablýskla světla vzdáleného města.

-„Ze všeho vybruslil tím, že včas zmizel. Dodnes nikdo neví, kde se skrývá. Ale bývá spojovaný právě s tajemným Felčarem, který rodinám v sektě a Petronile na dálku přikazoval, aby se dopustili těch zločinů,“ dodal Dominik zasvěceně.

-„A tys přišel na to, že je v Kazachstánu?“ vyzvídal Prokop dál.

-„Jistý to nebylo. Jeden můj zdroj ho tam údajně viděl, jak vystupuje z auta a jde do banky. Fotky byly rozmazané. A pokud to byl Vojtěch Špála, musel od svého zmizení přibrat snad padesát kilo navíc.“

Chvíli mlčeli.

-„Zveřejnils to někde?“ zeptal se pak Prokop.

-„Právě že ne. To bych pak ten vzkaz se šípem chápal. Jako že mě chtěl někdo upozornit. Nebo si ze mě vystřelit. Ale já to ještě nezveřejnil, protože jsem čekal na hlavní důkaz,“ zhodnotil Dominik.

-„A ten hlavní důkaz – to je co?“ Prokop se na žurnalistu podíval.

-„To se dozvíš. Vydrž, až budeme všichni tři. Ať to před Kristinou nemusím říkat znovu.“

Světla města už se přiblížila. Vjížděli do posledních serpentýn před městem.

-„Ještě se někde musím stavit,“ řekl Dominik a místo do centra odbočil k jednomu z tunelů.