Šestá ukázka 2013

Zdroj

 

Druhý den byl čtvrtek. Prokop si vzal až do pondělí volno a byl rozhodnutý celé ho strávit s Dominikem v honičce za Felčarem. Sraz si dali na Dominikově chatě, kam včera vletěl osudný šíp z kuše.

Prokopovi se vzhledem k učitelskému platu a občasným šolichům s rodokmeny a výzkumem nevedlo ani z poloviny tak vkusně jako dobrodruhovi Švarcovi.

Už jenom proto, že pořád bydlel v podkroví domku svých rodičů. Vrstevníci ho měli za podivína, který se rozhodl studovat věčně. Nevylézal, nebavil se, koníčky měl pro ostatní záhadné, nesportoval. A pořád neměl ani přítelkyni. A to už dlouhých osm let, od té doby, co se rozešel s… ale… škoda mluvit. Všechny mosty k ní spálil. Byl k ženám zahořklý a chtělo se mu být sám. Rodičům dělal radost mladší bratr, který se činil naopak tak skvěle, že už měl s druhou manželkou třetí dítě. Podnikal s auty a nechal si stavět vlastní domeček na periferii.

-„Kam to zase jedeš?“ zpražila Prokopa vyčítavým pohledem jeho matka. Prokop si zrovna po snídani balil krosnu. Zastihla ho v okamžiku, kdy si ke košili dával baterku, lovecký nůž a kompas.

-„Mami,“ oslovil ji, aniž se k ní otočil, -„je mi třiatřicet a připlácím vám za bydlení a stravu. Tak se mě tak neptej, ano?“

-„Já jenom, že si zase bereš auto a neřekneš nám, kdy ho vrátíš. Potřebujeme s tátou ke švagrové…“

Prokop znal tyhle triky.

-„Tak se vrátím a odvezu vás tam,“ podíval se na ni od krosny, do které cpal nějaké mapy.

Zarazil se a postavil se proti ní.

-„Že tobě nejvíc vadí, jak žiju, co?“ zahleděl se jí upřímně do očí.

Uhnula pohledem.

-„Slibuju, že si dodělám ten doktorát a vyjedu někam na stáž,“ poplácal matku po rameni, -„ale abych se usadil s nějakou ženskou, to po mně s tátou nechtějte. Vím, že vás to štve, že byste rádi, aby tady v domě s vámi někdo do budoucna byl…“

Zalesklo se jí v očích. Věděl, že je čas jít. Radši… rodiče byli ryze praktičtí lidé ještě poctivé generace. A on byl rebel a žil si podle svého. Nepraktický v domácnosti. Nešikovný na ruční práce. Nemyslel na budoucnost ani na založení rodiny. Tak takový byl. Stokrát přemýšlel, že se od nich odstěhuje. Ale pohodlnost vždycky zvítězila a Prokop si to rozmyslel.

-„Vždyť já vás samotný nenechám,“ ubezpečil matku krátkým objetím a sáhl po krosně. Zašněroval ji a zapnul.

-„Zavolám vám zítra a ty mi řekneš, kdy potřebujete hodit k té švagrové.“

Prošel schodištěm, cítil otce, jak sedí a čte bulvární noviny a čeká, až matka sejde seshora. Zastavil se za ním a pozdravil jeho rozložitá záda.

-„Zítra zavolám, měj se, tati.“

Otec jen zvrátil hlavu a ruce s novinami mu poklesly.

-„Jo jo, měj se,“ prohodil jen tak, ale Prokop dobře věděl, že to budou s matkou zase dlouze probírat. Že nejde do práce ani studovat, ale zase někam trajdat a nevydělá si tím ani halíř.

Na okamžik ho přepadl soucit se stárnoucími rodiči. A zastyděl se sám za sebe. Ale nepovažoval svůj život za prázdný. Není pro všechny naplňující přivést si samičku, která si samečka ochočí natolik, že hází do hrníčku každý penízek, dře a opravuje hnízdečko lásky, kde pobíhají dvě až tři křičící děti. Ne. Pro něj tohle není.

Vyjel za Dominikem, který má stejné smýšlení, jen si žije sám, občas prostřídá nějakou tu příležitostnou milenku, když se z milenectví začíná stávat vztah, rázně to ukončí a svobodně si žije dál.

Z hlavní silnice sjel mezi kopce porostlé borovicemi a buky. Zatáčkami se proplétal až k chatové oblasti, kde už na něj Dominik čeká, aby prohledali okolí chaty, našli jakoukoli stopu, kdo a odkud mohl vystřelit ten šíp a pak zajeli za Dominikovým tajným novinářským zdrojem, který jim prozradí o Felčarovi něco víc.

 

Člověk z Kazachstánu

 

Dominik procházel místa, odkud musel střelec vypálit šíp do jeho chaty. Připadalo mu, že takové místo je jenom jedno. V křoví na nízkém svahu naproti chatě.

Hledal všechny možné stopy, zlomenou větvičku, sešlapanou trávu, vlas vyrvaný o trn.

Prokop zaparkoval maličké auto rodičů vedle Dominikovy protáhlé oktávky.

-„Něco nového?“ zeptal se místo pozdravu a novinář jenom podmračeně pokýval hlavou.

-„Nechápu, proč mi musel ten vzkaz o Felčarovi vstřelit takovým teatrálním způsobem,“ zamýšlel se, -„proč mi třeba nevstrčil papírek pod dveře nebo za stěrač auta. A jsou i jiné způsoby. Mnohem míň nápadné. Proč použil zrovna silnou vojenskou kuši?“

Dali si na židlích před chatou kávu. Jarní slunce procházelo větvemi čerstvě napučených stromů a postupně dokráčelo až k oběma Slídičům. Dominik vyřizoval telefonáty. Vysvětloval, že má velké téma a že teď do města nemůže.

-„Nechtěl jsem se k tomu vracet,“ nakousl při posledních doušcích kafe Prokop, -„ale ta předpověď staré Justýny byla taky takové zvláštní divadlo.“

Dominik na to nic neřekl. Jako by věděl víc a nechtěl to Prokopovi prozrazovat.

-„Dnes se dozvíme o našem muži z Kazachstánu víc,“ nadhodil pak tajemně.

Prokop uložil prázdný hrníček na bednu, kterou Dominik odněkud vytáhl místo stolku.

-„Máš to tady hezký,“ rozhlížel se po dřevěných krovech chaty a po okolí.

-„Je tady klid, když potřebuju psát. A když si třídím fakta a přemýšlím,“ přikývl Dominik.

-„A kolik lidí ví, kde máš chatu?“ zeptal se Prokop.

-„Jenom ty, pak šéf, naši… a někdo mě může sledovat. Jako třeba ten lukostřelec… pardon – kušostřelec.“

Pak se oba Dominikovým autem vydali za kontaktem, který údajně viděl Felčara v Kazachstánu.

-„Co Kristina? Už ti volala?“ opatrně se zeptal Prokop do tlumených tónů lehké hudby, kterou Dominik při jízdě pustil.

-„Je čím dál hezčí, co?“ odvedl Dominik řeč a hodil po Prokopovi rozverný pohled.

-„Ale nevolala. Ozve se tak do tří dnů. Znám ji. Musí ty informace přece pracně vydolovat…“

Oba se na sebe potutelně koukli. Jako že znají Kristininy způsoby.

-„Věříš, že se usadí?“ zeptal se pak Dominik.

-„Kristina? Ani náhodou!“ rozesmál se Prokop.

-„Máš pravdu. Je to časovaná bomba.“

-„Ale i časovaná bomba může selhat,“ doplnil úvahu o společné kamarádce Prokop.

Pak vzpomínali, jak spolu vyráželi na studentské tahy, jak už tenkrát chtěli odhalovat aspoň aféry a nevěru známých lidí, jak si vyjeli do sedmihradských hor a toulali se tam pustinou s krosnami na zádech, jak je jednou naháněla policie, když v pátrání přestřelili a přimíchali se k překupům drog.

Dominikův zdroj ohlásil, že se s nimi sejde v parku. Jako ve špionážním filmu. Pracuje totiž s citlivými informacemi o lidech a zemích bývalého sovětského bloku a nerad by, aby ve firmě viděli, že se s někým schází za bílého dne a nedej bože jakoukoli z těch informací předává.

Dominik už měl v těchhle špionážkách trochu praxi a pro svůj zdroj měl malou odměnu.

Když se objevil nakrátko ostříhaný střízlík v obleku a s aktovkou v ruce, nejdřív něco vyndal z té své, peníze, ty to nebyly, ale nějaký balíček o velikosti krabičky čaje. Muž s malou hlavou a drobným tělem vyzařoval energii běžce. Běžce, který neustálým tréninkem ztratil tuky a maso a z jeho hubeného těla zbyly jenom svaly. I obličej měl takový protáhlý. Prokopovi připomínal svými rysy Ukrajince.

Dominik samozřejmě neprozradil, jak se jeho zdroj jmenuje.

Jarní sluníčko vyhnalo do parku mateřinku. Učitelky napomínaly štěbetající děti v signálních vestičkách a celý průvod míjeli venčaři psů a nezaměstnaní. Ve vzdálenějším rohu parku u knihovny začaly metaři uklízet nepořádek po zimě.

Potřebovali se zdrojem do klidu. Naštěstí tam byla na rohu diskrétní kavárna Aida. Za barpultem diskrétní servírka s tváří a výrazem typické studentky, která si potřebuje přivydělat. U jednoho stolku seděl muž zadumaný nad novinami, které si vzal i se skřipcem ke kávě. A kromě toho muže tam byli sami. Servírka až po jejich příchodu zapnula stanici, která hrála až moc líbivé písničky.