Pátá ukázka 2013

Kristina

Rosseta byl non-stop zastrčený tři uličky od Divadelní. Kromě baru, několika automatů a desítky podlouhlých stolů tam byly ještě tři balkónky, kóje nebo lóže – jak jinak je nazvat – a tam byl člověk i ve večerních hodinách oddělený od hukotu dole. Dalo se tam sejít i v noci a kromě podobných individuí, které si potřebují po půlnoci popovídat, zbloudilých nočních milenců a spiklenců různého druhu vás tam nikdo neobtěžoval.

Už tam seděla, když po schůdkách vylezli do lóže. Srkala svůj oblíbený, pro ostatní nechutný nápoj z modrého curaçaa, po kterém zůstávala na patře a na jazyku modrá barva. Místo upnutých džínů teď měla černé látkové kalhoty, místo tílka nenápadnou šedou mikinu s kapucí.

Když je uviděla, rozesmála se. Možná proto, že jí někoho připomněli, možná z radosti, že se zase všichni vidí. Anebo měla ještě jiný důvod k smíchu.

Když se smála, její rty vypadaly jako ležatý půlměsíc, trochu masitý. Oči měla vždycky ve střehu. Takové rysí oči.

Oba věděli, že je hezká. Ale oba taky věděli, že nejsou její typ, a i kdyby byli, nechtěli kvůli pitomému flirtu pokazit přátelství, které spolu všichni tři měli už od fakulty.

Už na fakultě své lóži v Rossetě říkali Orlí hnízdo a už tenkrát se tady scházeli k tajným úradám.

Po promoci se holt každý vydali jinou cestou. Tu nejzajímavější si zvolila ona. Kristina. Vždycky byla i v učení o krok napřed. Ve zvládání jazyků o krok napřed. A v řešení logických operací o krok napřed. Geniálně lehce navazovala kontakty, které potřebovala. Možná proto se znala s půlkou republiky. S tou důležitou půlkou. A taky většinou s mužskou půlkou.

Její erotickou minulost ale pitvat nepřišli.

Jsme v té elegantní chvilce, kdy oni dva vcházejí do Orlího hnízda a ona se směje. Upíjí z curaçaa a oni se prohlížejí, jestli na nich není něco komického.

-„Ahoj,“ pozdraví jako první Prokop a přisedá si ke stolku se solničkou, pepřenkou, umělými konvalinkami v černé vázičce a kytičkovaným ubrusem s několika skvrnami od piva a jídla.

-„Co se tak křeníš?“ zeptal se Dominik, který byl nerad směšný.

-„Nemůžu se smát, když vás zase vidím?“ opáčila šelmovsky.

Vklouzla za nimi servírka, holka s pěkným hrudníkem i tváří, dole s kachníma nohama.

-„Co si dáte?“ podívala se na Prokopa. Tuhle obsluhu neznali. Musela být nová. I když sem v posledním roce nikdo z nich moc nezavítal.

-„Pivo,“ objednal si Prokop.

Kachnička se otočila k Dominikovi, který pořád ještě zkoumal příčinu Kristinina smíchu.

-„Hruškový džus prosím,“ prohodil ledabyle, jako by tam kachnička nebyla.

Její široký zadeček odkráčel. Kristina přejížděla pohledem z Prokopa na Dominika.

-„Tak co máte tentokrát?“ zeptala se rozšafně. –„Budeme hledat vraha Otylie Vranské? A pojedeme zase vlakem z Prahy do Košic? Nebo jste někde narazili na nová fakta k Anežce Hrůzové? Nechcete ale zase spát ve spacácích na hřbitově, že ne?“

Znovu se rozesmála, až Dominik konečně pochopil, že jí je s nimi dobře, proto se směje. Když si vybavil toho jejího zakaboněného šamstra, jak po nich v Kamenné čtvrti pokukoval, bylo mu jasné, že se na ně těšila. Baví se s nimi. Nudu, tu vlastně neznají.

-„Když ti řeknu, že tentokrát to bude pachatel, který ještě žije, uspokojí tě to?“ rýpnul si Dominik.

-„No ne? Klub Anonymních Slídičů a bude pátrat po současném zločinci?“ zatnula pohled i do Prokopa.

-„Přišel s tím tady Dominik,“ podotknul Prokop a sjel očima k investigativnímu novináři.

Dominik pro dokreslení situace vytáhl šíp a vzkaz. Kristina převzala šíp ke zkoumaní jako nějakou posvátnou relikvii.

Dominik jí živě popsal svoje ranní probuzení se šípem v chatě. Pak jí vylíčili cestu k odborníkovi na lukostřelbu a do Komunity v lesích. Tetu záměrně vynechali.

Kristina zamyšleně otáčela šíp v rukách.

Kachnička přinesla pivo a džus, oba se na nápoje žíznivě vrhli. Zdola vyhrával notebook napojený na reprobedny Noční plavání od R.E.M. Do podniku vešla nějaká hlučná skupina mužů v kožených bundách. Taxikáři po šichtě.

-„Takže chcete píchat do vosího hnízda?“ zeptala se trochu s rozpaky, které u ní nebyly obvyklé.

-„Jasně!“ potvrdil Dominik odhodlaně. To na nich měla ráda. Byli spontánní. Rozhodnutí si zkrášlit život podobnými dobrodružstvími. Obětovali tomu svůj čas. Potom neměli žádný zbývající na vztahy a kulturu. To byli Anonymní Slídiči. A proto bez nich byla nešťastná.

Ten poslední rok se s nimi moc neviděla. Jen po internetu a na mobilu. Už pomalu ztrácela naději, že se zase sejdou. Že po něčem půjdou. A teď…

-„Tak Felčar,“ nadhodila a usrkla s curaçaa. Pak si drze přihnula z Dominikova džusu.

-„Jo, Felčar a jeho roztodivná rodina,“ zadíval se jí Dominik do očí. Čekal, co ona na to.

-„Dejte mi dva dny a já se poptám, co je s tím případem novýho,“ uznala, že do toho jde. Vlastně už odpoledne, když ti dva přišli do jejího mizernýho lokálku v zapadlé čtvrti, byla odhodlaná jít s nimi do čehokoli. Hlavně aby to bylo dobrodružné. Svůdné. Lechtivé. Aby život zase chvíli v téhle pomalu usínající zemi pulzoval jako pumpa.

Byla tomu ochotná obětovat i svůj současný vztah. Jako spoustu těch vztahů minulých. Giacomo byl stejně temperamentní Ital, co už deset let žije tady u nich a snaží se živit uměním, ale nejde mu to. Tak jí teď pomáhá v hospůdce a je nějaký nakysle protivný.

A ona potřebuje pulzující život.

-„Jdeme do toho?“ natáhl Dominik ruku dlaní vzhůru jako za starých časů.

Kristinina dlaň hned plácla o tu jeho. Prokop se probral ze zamyšlení a natáhl k nim taky ruku. Plácli si. Šlehali o sebe pohledy jako by něco jiskřilo.

-„Když ten zamotanec nebyli schopní rozplést policie ani soudy, my to dokážeme!“ ujišťoval je Dominik a v tom okamžiku se dole začali rvát chlapi v kožených bundách. Bylo načase vypadnout. Dovézt Kristinu domů a vyspat se na další den.