2.kapitola

Maník Ludra

-

1998

-

Moravec se hlásí svým typickým zaskuhráním a sténáním.

-"Bolí mě břicho, pane veliteli! Moje břicho, ta peristaltika, ty stahy, válcuje mě jako papír!"

Ludra protáhne ksicht. Ten debil Moravec už má zase tu svou zácpu. Moravec je tím neblaze pověstný. Kolegové v práci už uzavírají sázky, kdy ty jeho stahy konečně povolí a dostaví se úleva. Jeden policista se už dokonce naučil odezírat z jeho grimas a odhadne pravý okamžik na desetinu vteřiny.

-"Moravec, ste aspoň na stanovišti?" opírá se Ludra mobilem do jeho válčících střev. Přes satanskou hudbu musí řvát a tuší, že Moravcovi protrhne bubínek jako panenskou blánu nebo dá povel jeho tenkému střevu a to se o vše potřebné postará samo.

-"Neslyším, opakujte!" šeptá z druhého konce toho neviditelného spojení ta hrouda zácpy a Ludra šílí vztekem, zašlapal by ho s chutí do žumpy, ať se pokochá.

-"Co tam zase děláte, Moravec? Jestli hrajete piškvorky na výpisech, tak si mě nepřejte!"

Tam na druhé straně se ozve zašustění papíru, pravděpodobně protokolových a něčí hlas, který Ludra odhaduje na Kromaňoncův, si povzdechne: -"kurva práce!"

-"Kromaňonec, vy se mi zodpovídáte taky! Já vím, že jste šampión v policejních piškvorkách, že jste loni porazil chlapy z Ostravy, ale to vás neomlouvá natolik, abyste hrál tu vaši pišlimišli v pracovní době!"

Ludra začíná být jeden oheň, jedna láva. -"Zase jsem v tom sám! Ti dementi si sami ani nedokážou vytřít zadek!"

Ale i přesto si šeptem opakuje heslo: -"vivat Česká policie!" a vrhá se s profesionálním odhadem do boje proti všem zlořádům mladé, pornografickotoxikoalkoholickozblblé generace.

Na festival se sjelo patnáct kapel z celé země, postavilo se jedno obrovské smetiště pro výkvět kytar, bicích, kláves, harmonik a píšťal. Na jedné kupě sedí pomalované dodávky, v nich popíjejí namačkaní hudebníci a pokouší se aspoň trochu bavit, a tak chytají holky na všechny možné způsoby a lejou do sebe drinky různé stupňovitosti. Před pódiem, kde se právě potí vlasatí machříci s kytarami, skáče a skanduje půltisíc ulepených těl, pestrá skládačka tvarů, barev, účesů a pachů.

Ludra je u vytržení z každé ženské, z každé nány, teprve na tomhle zátahu si uvědomuje, jak je debilně věrný své letité onanii. Chtěl by je na potkání ohnout a zafilozofovat si nad růžovými zadky plnými ukojení. Ludra je prasák, který je sám od té doby, co mu zdrhla odporně tlustá Máňa, kterou vytáhl do života ze smeťáku hospod a naučil ji aspoň číst časopisy a za to je mu teď věrná někde na Cínovci a Ludra se diví, jak se takový neforemný žok může uživit šlapáním silnice.

Do stříkání potu a jekotu omámených vstupuje s rošířenými zornicemi. Jako voják poslušný rozkazu, který přichází do vesnice plné jídla a ženských, zapomíná na důstojnictvo, krade, znásilňuje a plundruje, co to dá.

Moravec, hrajte si tam ty svoje pitomý piškvorky, já se zamiloval! křičí v duchu radostí a přitočí se k holce s vypoulenýma očima, ve které coby donkichot vidí Dulcineua bláznivě ji miluje srdcem, tiskne ji ke svému tvídovému obleku a je připravený do ní vniknout, rvát ji, líbat, dát jí i sobě nebetyčný ráj.

Vypoulené oči a plochá hruď má ještě k tomu voskovou, na několika plátcích šedou pleť, zuby v úsměvu, zničené paradontózou, ho hladí na srdci, na srdci úchyláka. Přistupuje k juchajdě a vplouvá do ráje.

Vtom holka luskne prsty, což je absurdně neslyšné gesto v rachotu kapely, ale účinné pro bandu mladíků s kohouty na hlavách, její kamarády, kteří dona chuana smetou z parketu a mlátí ho za chechotu těch vypoulených očí jako řízek formovaný pod údery paličky.