Úryvek - Anes

Anes ( 2002 )

Anes začíná zase myslet na Reunion. Reunion je pro ni něco jako symbol ráje, bílá holubice, co tě na svých křídlech vynese do nebe. Anes se začne domnívat, že ji Pepa potřebuje jenom pro reprezentaci – krásný, inteligentní,ale němý model ženy, která má přikázáno mít tyhle šaty pro tenhle večer, tuhle golfovou hůl pro toto hřiště, tenhle úsměv pro tuhle příležitost. Anežce se brzy přestane tohle loutkové divadlo líbit a dá marionetářům rychlé sbohem. Lepší cirkus s hrazdami, na kterých se můžeš zabít než předepsaná úloha při zemi,  v teplíčku, na to má Anes moc nesmiřitelnou a neklidnou povahu -  musí zase uletět, než dostane záchvat vzteku a všechno brutálně zničí. Reunion Reunion. Není princezna. Je svobodná a vzpurná ženská. Je had, co proklouzne pode dveřmi. Chce si pouštět němé filmy, ne počítačově propracované krváky, chce vážnou hudbu nebo řvoucí rok, přitom není žádná zarytá feministka, jenom je potřeba se někdy chlapům vysmát. Reprezentovat si ho může blbka se zamknutou pusou, se svázenejma nohama, věrná fena, co není jako já, vůdkyně smečky. Jsem energie, jsem hyperaktivka. Nechci idylu,ale bouřku.

...

A mám před sebou náročný ženský úkol: podmanit si ho jak si ho ještě žádná jiná nepodmanila. – Kolik takových děvek jsi měl? řekni, byl jsi někdy na nějakou něžný? Hladil jsi někdy ženu? Nebo tě partyzánský život natolik otupil, že to nedokážeš? Tomu nevěřím. Vidím tam někde v hloubce tvých očí náznaky citu.

Musím teď říct o největší bratrské roztržce a Malém Srbsku. A zároveň pro mě byla tato roztržka prvním důkazem lásky . Brano opravdu už jenom chlastal, stal se z něho kus zvířete – takhle jsem si představovala opilce Coupeana v Zolově Zabijáku. Scházela jsem jenom v bílé košili ze schodů a slyším,jak na sebe řvou v pokoji dva muži. Pak zaslechnu rány a třaskot nábytku. Vejdu dovnitř. Brano ukrutně bije Adama, z Adama je skoro ta samá hromádka krve jako v dříve představovaném mi filmu z onoho řidiče náklaďáku.

Při té bitce sedí Stevan s apatickým výrazem v jediném křesle, které Branko nestačil rozmlátit a střídavě míří hlavní pistole na Adama i na Barbara, ale spoušť se mu asi zmáčknout nechce. A Stevo nikde – což se obvykle nestává. A z Adama cucky – z toho Adama, kterého mám docela ráda a který už se se mnou rozpovídal  - minule mi prozradil, že obchází z vesnice od Kysúc, že měl těžké dětství, do kterého mu dennodenně vcházelo násilí a týrání –jeho otec ho například zavíral za narezlé pletivo do kotce pro králíky, Adam to řekl nechtěně, snad ve slabé chvilce, vzápětí jako by toho litoval. Jeho matka byla chorobná katolička, která viděla všude Satana, paradoxně pouze v alkoholikovi – násilníku svém manželovi Satana nenacházela, jinak bylo Peklo ve všech požitcích, které se dítěti mohly nabízet – například rádio a televize, klukovské hry i vůně prvního rande s kytičkou petrklíčů. – apokalypsa je všude kolem nás, pousmál se Adam. – A protože jsem na ni zvyklý, nepřekvapí mě příchod Ďábla. A Ďábel nad ním právě stojí a zuřivě do něj kope, Stevo tam sedí jako nestranný soudce na kohoutích zápasech a pohrává si tupě s pistolí, jako by přemýšlel, do koho si jen tak z nudy střelí. A velitel uklidnil vzpouru na základně. Bez rozmýšlení přebírá všechny zastupitelské pravomoce Anes – Adamův ochránce v bílé košili, jinak nahá. Samozřejmě, její kopanec do podkolení jamky toho netvora je jako polechtání. 

...

Už to nechci zažít. Nechávám ulici plnou takových žen a mužů za zády. Opět se vracím na nádraží.  Rozměním si peníze. Je pozdní odpoledne – pojedu celou noc, rozmýšlím se, kam pojedu. Praha – Paříž,  Praha – Řím, Praha – Barcelona, sami znáte ty nápisky, které lákají vaše smysly. Sranda je, že většina cestujících si vkládá do útrob autobusů objemná zavazadla, tlusté kufry.

Já budu suverénně cestovat nalehko. Posadím se k okýnku, stisknu svůj stále ještě platný pas jako nějaký drahokam. Na svém místě budu v bezpečném úkrytu, už se nebudu bát úzkosti a lidí, ani Prahy. Vycestujeme z pozdního odpoledne do večerních hodin a pak do noci, kdy se krajina promění v pás světel, ta světla nás budou provázet až do svítání, ta světla se rozmnožují nad Římem , rozmnožují se do stran, nahoru a dolů, zjistím, že při té cestě nocí zapomínám, co jsem nechala vzadu – neexistuje žádné vzadu, žádná minulost. Existuje pouze dopředu. Cítím se najednou tak lehce, jsem už tolik pohádaná se svým vlastním životem, že se klidně uvolním (jako bych dostala transfúzi nebo přišla na horský vzduch). Představím si, že nejedu autobusem, ale že odplouvám na lodi, voda plyne, stojím u zábradlí, ale stále se dívám po směru plavby. Nikdy ne dozadu.