Úryvek - Blůdička

Ukázka z románu Blůdička aneb Nadpřirozená detektivka z pohraničí

( 2012 )

Stal se ze mě štvanec. Nejdřív jsem ještě mohl bydlet v zámečku. Ale nebyl jsem schopný soustředit se na učení dětí. Ani na své další povinnosti.

-„Andreasi, překonej svůj smutek a svou nenávist prací!“ radili mi Lučinští soustrastně. Zpočátku přimhuřovali oči. Když mě viděli, jak se hrbím nad spouštěnou rakví, jak se mi podlamují kolena. Přicházeli a podávali mi nejistě ruku. Nikdo se mi nedokázal podívat do očí. Jen mlynář s farářem.

Ještě několik dní mi pomáhali pročesávat okolní krajinu. Studny, lesy, stráně, sklepy i seníky. Ale po malém nekřtěňátku vzešlém z mého a Markytina těla nebylo ani památky.

Dávali mi jíst a pít, abych ten prvotní nápor vydržel. A já jim za to děkuji.

Když viděli, že nemůžu dál bez třasu a výpadků souvislé řeči učit jejich děti, povolali sem podučitele z vedlejší vesnice. Brzy ho přijali jako hlavního učitele v Lučině. Uspokojením  pro mě mohlo být, že k němu nikdy nepojali tak dobrý vztah, jako měli ke mně.

Začal jsem se jim spíš vyhýbat. Z hájovny se se mnou bavil jen Adam Lichtblau, jeho Hilda nepřenesla přes srdce, že jsem Markytu nechal jako volný terč pro zabijáka.

Najednou pro mě přestal existovat herbář, taky kronika. Omlouvám se Lučinským, že jsem si z jejich kroniky udělal soukromou knihu, kam vpisuju své niterní pochody a výsledky pátrání po Percussorovi. Nosím ji v torně pořád s sebou.

Své spisy o historii a přírodě Českého lesa jsem profesoru Wienerovi už taky neposlal. Navždy se ve mně něco zlomilo. To když jsem viděl padat rakev s Markytou do země a nebylo návratu. Taky když jsem prohledal každou píď země v okruhu dvaceti kilometrů.

I četníci byli opět k ničemu. Napsal jsem asi dvě stížnosti do Vídně, abych dokázal, že policejní systém v našem soustátí je nedokonalý. Ale koledoval jsem si nanejvýš o žalář za pobuřování a rozvracení.

Pak mě jako nepotřebného vystěhovali ze zámečku.

-„Andreasi, chodíš s hlavou k zemi, na děti křičíš. Bojí se tě. Rouháš se. Často se opíjíš,“ řekl mi starosta, předtím můj dobrý přítel.

-„Takhle tě nemůžeme ve škole dál držet. Nastěhuje se tam nový učitel,“ navrhl Altmann.

Neřekl jsem na to nic.

-„Ale abys věděl, že tě máme rádi a nechceme, abys upadl mezi žebráky,“ pokračoval starosta za účasti hostinského a dalších obyvatel Lučiny, -„můžeš se nastěhovat do mlýna k Nietmannovům. Christoph tě rád přijme pod svou střechu. Sám mi to navrhl,“ konejšil mě starosta.

Vrhl jsem po něm vyhaslý pohled. Čeká ode mě snad poděkování?

-„Má to podmínku,“ zdvihl starosta ukazováček, -„budeš u něj pracovat za stravu a jídlo. A nebudeš jen pít a dráždit lidi svými náladami.“

Upil jsem ze svého ten den aspoň dvanáctého piva.

-„Máme tě stále rádi, vážíme si tě,“ mluvil ke mně dál, -„ale tvůj smutek a vztek nesmí omezovat ostatní.“

Pak ještě říkal něco o smíření s osudem, a o tom, že člověk se musí stejně jako zlomená vrba zase narovnat a žít dál. Pamatuju si, že jsem se tehdy zvedl, s očima sklopenýma k zemi tiše poděkoval a odešel si do rance sbalit nejdůležitější věci.

Ano, místo honby za zabijákem jsem krátce podlehl beznaději a pití. Nesnášel jsem teď lidskou společnost. Jen společnost půllitru a samotu na pastvinách za vsí.

Bezradně jsem si v hlavě přemílal, které stopy po vrahovi mám k dispozici. Sedával jsem opřený o kmen břízy nebo u dvou srostlých smrků při cestě do Pily.

Jednou jim musela dojít trpělivost, usoudil jsem, když jsem si srovnával věci do truhly. Které knihy si s sebou vezmu? Heineho? Nebo encyklopedie? Nic. Nepotřebuju je. Nechávám své knihy pro potřeby nového učitele. Balím jen šaty a kroniku. Inkoust a pera. Rozlítostním se nad zbytkem věcí, které jsme stačili mít společné s Markytou.

Pak ty věci pálím. Herbář a spisy o kraji uložím do truhly, zapečetím ji a napíšu na ni: „předejte do rukou nějakému vědci, který se jednou bude naším krajem zabývat. S úctou Andreas Schmidt.“

Zadíval jsem se naposled do dřevěného obložení stropu. A opustil jsem svůj dlouholetý domov navždycky.