Reje mizerníků

…Mizerníci byli napůl lidi a napůl bytosti z podzemí, nepatřili ani mezi rusalkovité, vílovité, rarachovité a jiné bytosti. Zjevovali se zvlášť tam, kde byla místa s pravěkou historií. Tedy i tady v okolí Isaru.

Traduje se, že v našem kraji naposled mizerníka viděli před velkou válkou, a to hokynář a dva pomocníci, kteří se s bryčkou vraceli z trhu. Přiváželi sudy s vínem a spoustu takovejch drobností do krámu. Prý jeli údolím, možná přesně v tom místě, kdes ráno v mlze viděl tu postavu v kápi.

Smrákalo se a pomocníci si ze sebe utahovali – prý kterej z nich se víc bojí. A vtom se objevila postava, jako mnich v hábitu, na hlavě kápi, v ruce sukovici s koncem velkým jako pěst.

Věděli, že podle starých povídaček je to mizerník. Člověk nečlověk objevující se v lesích, obcházející v noci kolem obydlí a zaklínající dobytek, úrodu a studny.

Říkalo se, že mizerníci se u nás v kraji dokonce ujímali nemanželských nebo nechtěných dětí a odváděli si je za noci s sebou do své říše. Ty děti už potom nikdy nikdo neviděl. Možná se po letech objevovali znovu jako mizerníci.

Další z povídaček se týká různých obřadů, které mizerníci prováděli. Dělo se tak hlavně na pohanské svátky, za úplňků, měli svá místa, kde se scházeli.

A kde bys, Aleši, řekl, že se scházeli nejčastěji? No na pahorku Isar. Sesedli se tam do kruhu a prováděli něco jako modlitby. Neměli k tomu žádné knihy, své dlouhatánské motlitby uměli zpaměti.

Pak je taky vidívali rejdit kolem ohňů, všem těm obřadům se říkalo reje mizerníků. Lidi věděli, že když ráno půjdou na místo, kde v měsíční noci plál oheň mizerníků, nenajdou tam ani stopu po popelu, ani kročej po člověku…

Taky věděli, že když mají mizerníci rej, změní se počasí, nebo se něco v kraji stane. Někdy prý přišla epidemie, jindy byla tak skvělá úroda, že sedláci měli přebytky.

Ale abychom se vrátili k poslednímu zahlédnutí mizerníka v našem kraji…