Ukázka z knihy Žalobníček ( 2005 )

Objevili se andělé. Viděli jsme je všichni společně. Bylo to přesně těch sedm andělů, které umělec vymaloval na stěnu sakristie v Mariánském údolí. Všech sedm v bílých rouchách, tři v popředí hráli na zvláštní hudební nástroje. Ten napravo si tiskl k ohryzku housle, jaké jsem v životě neviděl. Ten vlevo třímal v rukou píšťalu, snad antickou, byla velmi dlouhá a úzká a vyluzovala plačtivý zvuk, v určitých polohách hluboký a v jiných vysoký.

Prostřední anděl zvonil na blýskající se zlatý triangl. U opasku se mu houpal krátký meč s ostřím začernalým od krve. Co bylo nejpodivnější, na hrudi měl obrovské třetí oko s jasně modrou duhovkou. Oko nebylo žádnou dekorací, ale skutečným, živým orgánem.

Archanděl zazvonil na triangl a jeho zrakové čidlo nás všechny bedlivě pozorovalo. Nešlo se mu ztratit z dohledu, uhnout napravo ani nalevo, poněvadž to oko mu procházelo celým tělem a dívalo se zeširoka i z jeho zad.

Jeho hudební nástroj vyloudil velmi třaskavý, do všech stran se rozléhající zvuk. Skoro jako když udeříte palicí do gongu. Nebo jako když zahřmí.

Andělé vypadali přísně. Obával jsem se, že nám nemají pouze zprostředkovat vidiny jako Matka Boží. Dostal jsem strach, že nad námi mají vyřknout rozhodující ortel. Když jsem pochopil, že je to oněch sedmero andělů z Apokalypsy, zůstala ve mně malá dušička. Ostatní, kromě Muchy, zřejmě nepoznali, že se blíží něco zlého.

Ať už byla Apokalypsa popsána jako konec světa a následné nastolení Kristova království, ať si ji kněží i prostí věřící připomínali při příležitostech děsivých válek a nemocí, my ji měli poznat jinak.

Neozvala se žádná ze sedmi polnic, která ohlašovala vítězství temnot, útoky nestvůr či živelné katastrofy. Nad hlavami nám nevylétávali draci, pod nohama se nám neplazili obrovští hadi. Nebesa se nezatáhla fialově-černými mračny.

Zahlédli jsme zcela jiný zánik lidské civilizace. Nerozpoutala se jaderná válka ani nepřišla stodenní potopa světa. Poprvé jsme uviděli Žalobníčka.

Žalobníček, zní to jako nevinné slovo. Jako dětská slovní hříčka. Vyslovení jeho jména dokonce působí mazlivě. Někdo by si to slovo spojil s plyšovou hračkou pro děti. Ale to by se pletl. Nic takového Žalobníček není.

Sám jsem zprvu netušil, kým nebo čím je. Stále jsme se nacházeli u Madony ve skalách, kde se nám zjevili andělé. Záhy zmizela Bernadetta a Marie také. Zůstali poslové Apokalypsy, ale prostředí se náhle měnilo. Písek šednul, země nám pod rukama tvrdla. Ochladilo se. Kolem nás se objevily vysoké štíhlé smrky, rostly daleko od sebe a do jejich větvoví nešlo pohlédnout, jak bylo vzdálené. Obzor se ukryl v mlze. Dál než k mlžnému oparu jsme neviděli. Už nebylo jen chladněji, země mrzla pod rukama. Na hlavy se nám začal tiše snášet drobný sníh. Padal a pokrýval nás i půdu tenkou vrstvou vloček.

Schoulili jsme se do zbytků šatů, které nám na těle zůstaly. Věru náhlé ochlazení probudilo. Roztřásla se, my ostatně po chvíli také. Tenká antická říza ji od zimy v žádném případě neuchránila.