Příběh Vilibalda Brože 2
Příběh Vilibalda Brože 2
-„Vy jste osobně spokojený s vaším životem?“ zeptal se mě.
Pak, když jsem uhnul pohledem a řekl mu, že se nad tím musím zamyslet a teprve potom mu to povím, začal Vilibald hodnotit svou životní cestu. A že toho prošel hodně. Pro někoho by to bylo devět životů, jak se to říká o kočkách. Někdo si tomu nemusíte ani věřit. Ten chlap přehání, pomyslíte si.
Ono mu nestačilo, že dětství prožil za německé okupace a po Únoru se přimíchal k odbojové skupině, která chtěla se zbraní v ruce zvrátit poměry v čerstvě socializovaném státě. Jako by si ho osud nebo karma vybraly, aby se stěhoval z místa na místo. Okoušel, co jiní z jeho generace ani neznají. Jako by jedinému tvoru, který se jednou vydá na cestu, pánbů přiděloval další a další rozcestí. Tak jako mravenci, který unese stokrát víc, než sám váží. Jsou lidé, kteří neunesou ani vlastní váhu. Páchají sebevraždy z nešťastné lásky a pro jiné drobnosti. A jsou lidé, kteří nesou tu kládu, tlačí balvan do kopce a táhnou těžkou káru.
Vilibald Brož byl ten druhý případ.
-„Dneska už to vidím jinak,“ rozpovídal se, -„byl jsem hloupej mladej kluk. Ono je něco jiného o boji a krvi mluvit a něco jiného tu krev skutečně vidět. To jsem pak poznal v legiích. Když chcete s horkou hlavou zastřelit komunistického funkcionáře a sníte o osvobození vlasti, je to jiné, než když jste uprostřed bitvy a teď vidíte všechny ty zakrvácené krky, čela, lokty. Když na vlastní oči koukáte na otevřené krvavé břicho nebo tělo bez nohou, je to jiné, než když ve filmu Andaluský pes umělci ztvárňují vyříznutí oka.
Představovat si boj je něco jiného, než opravdu v boji být. Toužit po smrti nepřátel je jiné, než je mít pak doživotně před sebou, jak dokonávají.
Takže tolik o tom, jak jsem před chvílí řekl, že Češi jsou národ, který se nebránil se zbraní v ruce. Ale kritizují to zase jenom ti, kteří si sami tu zbraň do ruky nevzali. Takže já to dneska vidím jinak.
Když se vrátím do svého mládí, do okamžiku, kdy jsem vyděšený a nevyspaný chodil do fabriky na obrábění kovů a čekal jsem, kdy mě tajní seberou stejně, jako to udělali s mým strýcem Emanuelem a dalšími, rád bych pospal, co jsem tehdy vlastně cítil.
Protože mluvit jako učebnice o začátku padesátých let a nikdy se nedozvědět, jak se ti lidi opravdu cítili, čeho se báli, to je jako koukat na Matterhorn na obrázku.
A zase – Češi strašně rádi kritizují ostatní. Víte, já mám ten názor, že nikdo nikomu do hlavy nevidí. Člověk se nevyzná ani sám v sobě. A chytré názory jsou kolikrát jen hloupé řeči jiných. Dokud se sám nepřesvědčíš, jaký ten člověk nebo jaká ta doba je, tak nekritizuj. Sám jsi v komunismu nežil. Nikdy jsi nebyl v kůži Edvarda Beneše, abys mu mohl nadávat. Nikdy jsi neživil pět dětí, když po tobě chtěli, abys vstoupil do strany a do JZD.
Takže ten pocit… maminka neznala nic než dřinu. Dřinu dřinskou. Pocházela z osmi dětí a šest se jich rozprchlo ještě dřív, než stačila vychodit rodinnou školu, kde se učilo všechno od péče o dítě až po šití. Tenkrát byly všechny mladé dívky na vesnici švadlenami. Když zůstala jako jediná dcera u rodičů, musela jim a staršímu bratrovi sloužit.
Dneska si zase neumíme ten koloběh venkovského času představit. Ale byla to dřina od půl čtvrté ráno, kdy musela vstávat ke kravám a koním, ohřebelcovat, vykydat, zamést, nakrmit, podojit a nasypat drůbeži.
V zimě topit, vařit, zašívat, uklízet, prát a tisíc dalších věcí, od jara do podzimu na polích a v lukách.
Pamatuju si na velkou a širokou postel svých rodičů. Na vápnem silně obílené stěně visel Kristus se zmučeným výrazem, přesně takovým výrazem, jaký jsem vídával u maminky. Jedinou maminčinou útěchou byla víra a setkávání se s dalšími vesničankami nad věčnými drby, příbuzenskými zauzlenci, novinkami a stížnostmi na svět vezdejší.
Víra ale bylo to hlavní, díky čemu přežila. Taky někdy četla knížky. Ty o romantickém mládí, o mladém párečku, který se ostýchal chytit se za ruce a jemuž rodiče bránili ve sňatku.
Maminka si nepolepšila ani tím, že se až po třicítce vdala za otce. Nastěhovala se k němu do statku, kde ještě pevnou rukou vládla paní tchyně a jak to tak bývá, snacha si s ní moc nerozuměla, všechno dělala jinak, než paní matka chtěla. Tak měla maminka další roky dřiny dřinské, peklo na zemi spraví jedině nebe po smrti, jak pořád říkávala. Dřív se lidi vůbec jinak a častěji připravovali na smrt. Setkávali se s ní pořád.
A sotva paní matka zesnula, přišlo další peklo v podobě nacistické okupace, nedostatek jídla, strach a sevřený žaludek. A zase pomáhala jen víra. Obyčejným lidem.
Když zavzpomínám na období před Únorem, vybavuju si, jak právě ti obyčejní věřili, že komunisté usilují o mír. Ti obyčejní jim na to často naletěli jako masařka na mucholapku.